Kdybych měla napsat to, na co právě myslím, moc by toho nebylo. Růžové deky, které sklání své větve k obzoru, aby se staly nedosažitelnými. A podobné bláboly. Nejsem schopná vzchopit se na něco obsažnějšího, protože jsem příliš líná, možná unavená, každopádně na to nemám. Ale musím se přesvědčit o opaku, protože jinak tu recenzi nikdy nenapíšu.

Když jsem byla malá - přesněji řečeno menší, než jak jsem malá teď - a na něco jsem zapomněla, babička mi vždycky řekla "pomněnko, zapomněnko". Teď už mi to neříká (tuhle frázičku vyměnila za věty typu "na co myslíš? jsi snad zamilovaná?"), ale do památníčku mi nakreslila svazeček pomněnek a vzpomínka tak zůstala navždy.

... a nemám neustálou potřebu se v sobě stůj co stůj nimrat, nee, to se vám jen zdá. :D (Ale co už, troufám si tvrdit, že jako právoplatná puberťačka na to mám plné právo. A tak jej hodlám uplatnit! :D)

Je to složitý, krucinál, je to složitější než bych si přála.

...ten článek já nezměním ani nesmažu. Proč taky? Je to stejný článek jako všechny ostatní. Nemělo by to smysl (mimochodem, stejně jste si ho všichni přečetli, někteří dokonce okopírovali (ačkoliv vážně netuším, k čemu by vám v budoucnu mohl být užitečný)). Ale chtěla bych, abyste si - alespoň ti, co to duševně jsou schopni zvládnout a unést -

I článek by se mohl nést v podobném duchu. Vyjádřil by alespoň zhruba mé vnitřní rozpoložení, které nechci komentovat slovy, jelikož by pak celý článek byl mládeži nepřístupný a administrátor by mě odsud vykázal asi tak rychle, jako řeknete spolužákovi, že je kretén, když vám osahává zadek.
To je samozřejmě o to pikantnější, že mě samotné nebylo ještě ani patnáct.

Ne, nemyslete si, že se ptám vás. Tenhle článek je nanejvýš sobecký a zabývá se tím jediným, co mě opravdu zajímá - ehm, totiž mnou, abychom si dobře rozuměli. xD

A to jsem měla takovou šanci...!
Ne, nestalo se nic strašného, s nikým jsem se nevyspala, nic jsem neukradla, nikoho jsem nezabila.
Ale stejně mě to mrzí.

Teprve včera jsem se zcela adaptovala na jaro, oblečením červeného kabátku a tenisek místo těžkého, černého kabátu a velkých, těžkých zimních bot.

A já se svíjím, bráním se všemu, co je pod mou úroveň.
Už dávno vím, že nemám žádnou hrdost, ale zdravý rozum si snad chvíli udržím, není-liž pravda?
Je-li něco, čeho si sama na sobě vážím, je to zdravý úsudek - který se sice neprojevuje příliš často, ale když se objeví, stojí to za to.