Koktejlka | Ze zápisníku miss náctileté (neberte to tak vážně)

Kdybych měla napsat to, na co právě myslím, moc by toho nebylo. Růžové deky, které sklání své větve k obzoru, aby se staly nedosažitelnými. A podobné bláboly. Nejsem schopná vzchopit se na něco obsažnějšího, protože jsem příliš líná, možná unavená, každopádně na to nemám. Ale musím se přesvědčit o opaku, protože jinak tu recenzi nikdy nenapíšu.
Jo, to je vlastně záchytnej bod a taky ten bod, kterej je na tom všem ten nejhorší - musím napsat recenzi. Řekne se - napiš recenzi, ale JAK, to už vám neporadí. Je to na vás. V dnešní době už je všechno na mě. Je těžký něco dělat, protože vím, že když to podělám, bude to taky na mě. Většina zodpovědnosti mi prostě padá na hlavu a zasypává mě svou těžkostí, která mi tlačí na mozek a nutí mě něco ze sebe vydat. Slova, úkoly, vědomosti, recenze a nebo jen slzy. Je jednodušší se nad svou neschopností zamyslet a něco s ní udělat nebo se nad ní prostě rozbrečet?
Nebyla jsem nikdy zvyklá brečet často, ale v poslední době se mě to chytá. Je to jako provaz, kterej mě obmotává a občas se prostě zamotá tak pevně, že člověka zapálí hrdlo a slzy tečou ven, bez toho, abyste je o to prosili. Je to nezávislý proces, probíhající souběžně s vašima myšlenkama. Je to děs, kterej mi dává možnost utéct, ale jen šíleně, jen absurdně krátce. Chtěla bych, aby to všechno bylo DELŠÍ. Potřebovala bych prodloužit den, prodloužit si vlasy, prodloužit všechno možný... Chtěla bych všechno zvládat, chtěla bych, abych něco vydržela. Jsem hrozně křehká, což zní sice romanticky a krásně nabubřele naivně, ale ve skutečnosti je to dost na hovno a v praktickým životě s tím moc neuspějete. A je sice fajn být neustále uzavřen ve svém vlastním světě, ale to by se muselo sejít příliš mnoho nepravděpodobných podmínek, aby lidi kolem mě dokázali s úsměvem akceptovat tohle moje odříznutí od okolního světa. U mě to nefunguje, protože něco takovýho u mě lidi neviděli. A asi by pro mě přece bylo násilný říct - tak, a od teď je ze mě naivní holka s rozcuchanýma vlasama, milujte mě za moji rozkošnost a nevinnost. Bylo by to násilný a k ničemu - a asi právě proto se o to tak usilovně snažím. A nezáleží na tom, že si říkám "sakra, přestaň, tohle bys neměla" - je to totiž něco, co se ne úplně dobře ovládá. Nebo je to tou mojí zatracenou neschopností? Těžko říct, protože nevím. Já nic nevím. Jsem prostě příliš hloupá na to, abych něco věděla.