Vůbec nejsem egocentrická, sebestředná...

... a nemám neustálou potřebu se v sobě stůj co stůj nimrat, nee, to se vám jen zdá. :D (Ale co už, troufám si tvrdit, že jako právoplatná puberťačka na to mám plné právo. A tak jej hodlám uplatnit! :D)

Celý vtip je v mé nově objevené, velice špatné vlastnosti (charakterové vadě, psychické vyšinutosti, pojmenujte si to, jak uznáte za vhodné :D). Tedy, byla mi pochopitelně známá už dřív, ale v takové míře, jako se u mě projevuje v nedávné době, pokud vím, dosud nebyla zaznamenána. Totiž, přejdu k věci - když o něco opravdu stojím, sním o tom a moc si to přeju, v momentě, kdy se zdá, že už, že už jsem skoro na dosah!, najednou jako když utne - a můj zájem je kdesi... pryč, slušně řečeno. Prostě úplně otočím. Je to o to horší, že nechci nikomu ublížit, a tak se snažím nedávat to najevo, tvářit se, jako že se od minule vlastně nic nezměnilo, ačkoliv se toho změnilo asi tolik, jako kdyby se Afrika prohodila s Antarktidou a ještě nad nimi vznikla složitá dálniční síť.

Ach ano, uhodli jste, vážení čtenáři, něco takového právě zažívám. Asi bych o tom neměla moc mluvit - sice je pravda, že tím, jak jsem se tu tak dlouho neozvala, některé lidi asi přestalo bavit kontrolovat můj blog, ovšem jistota je jistota - víc můžu kdyžtak někdy říct v zaheslované rubrice, ano? Teď můžu ovšem klidně zveřejnit, že celé tohle kolečko - chtění a následného... nezájmu nebo jak to nazvat, možná dokonce částečného odporu - zažívám asi počtvrté, co se týče toho samého člověka, a to v rozmezí od minulé zimy do teď. Rozčiluje mě to, ale mám takový hrůzostrašný dojem, že s tímhle se nedá nic moc dělat. Nechci dělat nic významného, co by šlo úplně proti tomu, co vnitřně chci. Ale to, co chci, vůbec nedokážu vědomě ovlivnit! Jednu dobu jsem se přesvědčila o tom, že chci něco, co jsem ve skutečnosti VŮBEC nechtěla, vlastně jsem si namluvila, že to chci, jen proto, abych se nemusela vyrovnávat s o mnoho složitější pravdou. Pak jsem si to plně uvědomila a přiznala si pravdu, srovnala jsem se s ní a obeznámila jsem s ní i druhou stranu... a potom, potom se stalo něco zcela neočekávatelného. Můj názor se sám od sebe v průběhu několika dní změnil z nuly na sto a já z toho byla tak paf, že v mém občasníku přibylo pár beznadějných zpovědí, málem jsem se zbláznila kvůli svojí šílené, ovšem nutně potlačené akčnosti a nakonec jsem to nevydržela a začala ze sebe sypat přiznání, po zrníčkách a opatrně. Účinky byly ale velice rychlé a čím byly rychlejší a silnější, tím vraceli moji vůli tam, kde se nacházela o pár týdny před tím...

Oukej, končím. Je večer a vy asi nechcete číst moje dlouhé psychologické rozbory, a to ještě o mně. :D Vlastně mě nějak nenapadá, jak byste na tenhle článek (jestliže jste se ho tedy obtěžovali dočíst až sem :D) mohli reagovat, ale nechám se překvapit. Pokud nic, tak dobrou. :)