strohost vět
jak se třepou v příliš plochém prostoru
vlastní přání, co se otáčejí ve směru hodinových ručiček

Náš strach nás žene vpřed a zároveň nám brání jít. Naše vlastní krev nebije v tempu našeho dechu. Vlastní údy se lámou a ohýbají, klenba lebky se boří jako starověký chrám, jako otisk císaře, jako víko rakve. Jiskra zažehnuta, oheň ať plápolá!

Tolik věcí, o kterých by se DALO psát a které vynechám, protože napsány ztratily by důvod existence. Zažít!, člověk musí zažít svůj život. Banalita, duní mi uchem a prostupuje mě, proč vlastně tohle celé píšu? Vzpomínky blednou, ale vzpomínky bezbarvé, pocity vyvolané slovy obživnou takřka hned, jak se na text podíváte znovu. Kde jsou zapadlé dny, které jsem trávila sice zírajíc do modravého světla počítače, ale noříc se přitom myšlenkami do dvěta tak, tak moc! lákavého, tak plného? Kde jsem ta stará já? Kdo jsem teď, jsem to pořád já, s tím samým důvodem tohle všechno psát?

táhnou se minuty
táhnou se minuty
táhnou se minuty
táhnou se jako dny
táhnou se jako se táhne nit z klubka
táhnou se minuty
minuty se táhnou
zatahují se nade mnou
jako když se zavírá voda
potápím se do těch minut
táhnou kolem mě jako hejna tažných ryb
tažné minuty
táhnou mě ke dnu
táhnu se s nimi
natahuji ruce k hladině a snažím se vynořit z těchhle chvil
ale stáhly mě do jednoho nepohyblivého klubka
a já zmírám nudou
na téhle hodině angličtiny

Chtěla bych být nezatížená.. jako jemný cukr, když do něj fouknete, vznese se a pokryje všechno plachou bělobou. Chtěla bych být lehoučká jako pravazce, jako řeky světla, které ve svém přesně vymezeném prostoru letí skrze mlhu. Chtěla bych být ta mlha, zabalená v šále a s teplými rukavicemi, ležet mezi stromy, tiše se pokládat přes auta a tramvaje, cinkat spolu s nimi na křižovatkách, chtěla bys se umět vznést tak vysoko, že by mi moje kapičky mrzly do malých ledových perel, a pak padat po hlavě dolů tak rychle a tak nízko, že by se moje šaty roztříštily, roztrhaly na kousky a zasypaly celou krajinu.

Poznáte rychle, proč se to jmenuje takhle. Pokud se to tedy donutíte přečíst. Fakta pro: je to krátký. Pokud umíte číst rychleji než zahradní rukavice, tak to stíháte v pohodě a ještě si můžete skočit na kafčo. Fakta proti: docela určitě vás to nijak neobohatí. Možná vás to znechutí, deprimnuje, demotivuje, degeneruje a co já vím kolik těch slov na de- ještě je. Fakta na střed: je to už docela stará básnička, takže to není žhavej materiál, nic kontroverzního, nic kulervoucího, jak říkaj tvrdý chlapi(ne že bych byla, jo, ale občas takovéhle kulturní okénko neuškodí, že).

Jistě jste svým zkušeným anketářským okem postřehli, že poslední anketa byla příjemně duchaplná a obsahovala množství zajímavých a pro moderní společnost nezbytných dotazů na různá občas až všetečná společenská témata. Protože vás určitě zajímá, jak se k daným problémům postavili ostatní respondenti, přináším závěrečnou sumarisaci výsledků.

Sedmnáct tisíckrát někdo koukal na moji holou a hloupou stránku, kde se už asi dvě stě let neobjevilo nic zajímavého. To si myslím zaslouží obdiv, rozhodně minimálně můj. Dny se točí jako blázen, co si koupil novou sukni, a jeden puntík mě hodil sem. Chápu, že tenhle článek nikoho nezajímá, ani to nejni moc článek, je to spíš takový blud, ale to nevadí, protože vzheldem k tomu, že si to nikdo nepřečte, to ani nikomu nemůže vadit. Bezva dohoda.

Situace se nevyvjíjí tak docela podle plánu. Vlastně ani trochu. S postupem času zjišťuji, jak je jednoduché zapomenout, kdo vlastně člověk je - a nebo možná jak je jednoduché stát se někým jiným.