Tak vlastně tři, jak na to tak koukám. Ne moment - čtyři. Nebo možná... ne, radši to nebudu počítat, matiky je i tak až nad hlavu (a to říkám já, která --- ne, nic mě nenapadá, pardon).

Kdybych měla napsat to, na co právě myslím, moc by toho nebylo. Růžové deky, které sklání své větve k obzoru, aby se staly nedosažitelnými. A podobné bláboly. Nejsem schopná vzchopit se na něco obsažnějšího, protože jsem příliš líná, možná unavená, každopádně na to nemám. Ale musím se přesvědčit o opaku, protože jinak tu recenzi nikdy nenapíšu.

Na všechny vaše komentáře a články odpovím jindy, později, až nebude všechno spěchat jako velká sněhová koule valící se z kopce do ohnivého příkopu. A neptejte se, jestli jsem kopcem, ohněm nebo přímo sněhovou koulí.

Nežiju!

(varování: nečtěte to) (ještě jedno varování pro ty, co to nepochopili: vážně to nečtěte, nedává to smysl - tedy mělo by, asi by mělo, ale nedává)

je zima
a otázky visí ve vzduchu

(I když je v mém případě trochu smělé říkat tomu poezie. No, a vlastně ani pořádně nevím, proč se to jmenuje Kámo. Takže nadpis článku poněkud padá. Nu co. Komu to vadí.)

Kámo

... a ten někdo je - chvilka napětí (refletory, prosím - hudba - sakryš ne Beethovena, tu famfáru tam dejte - ne tuhle, ta je z Libuše, do háje) - já. (Ehm, ehm... netleskejte zas TAK nahlas!)

Když jsem byla malá - přesněji řečeno menší, než jak jsem malá teď - a na něco jsem zapomněla, babička mi vždycky řekla "pomněnko, zapomněnko". Teď už mi to neříká (tuhle frázičku vyměnila za věty typu "na co myslíš? jsi snad zamilovaná?"), ale do památníčku mi nakreslila svazeček pomněnek a vzpomínka tak zůstala navždy.

... a nemám neustálou potřebu se v sobě stůj co stůj nimrat, nee, to se vám jen zdá. :D (Ale co už, troufám si tvrdit, že jako právoplatná puberťačka na to mám plné právo. A tak jej hodlám uplatnit! :D)

Hned na začátek řeknu bez vytáček a na rovinu, že ne. (Tímto jsem přišla o většinu čtenářů. Tleskám si. Někdo mi kdysi říkal, že mám literární talent. :D) A vlastně, tomu zbytku lidí, co mě čtou dál, dlužím říct, že nemám vůbec tušení, o čem tento článek je. Možná, že není o ničem. Při svojí výmluvnosti a inteligenci bych se tomu vážně moc nedivila. Ovšem je tu pár důvodů, proč tenhle článek píšu - a možná, že ony částečně ospravedlňují to, že jeho obsah se rovná dlouhému příkladu se složitými výrazy, na jehož konci máte za úkol výsledné číslo vynásobit nulou.