NĚKDO zase klepe na dveře vašich blogů

... a ten někdo je - chvilka napětí (refletory, prosím - hudba - sakryš ne Beethovena, tu famfáru tam dejte - ne tuhle, ta je z Libuše, do háje) - já. (Ehm, ehm... netleskejte zas TAK nahlas!)

Ano, když se podíváte do historie mého blogu, můžete velice rychle zjistit jeho a tím pádem i moji (zářnou) povahu. Asi před... měsícem? jsem vám slibovala hory doly - o tom, jak sem budu psát, o tom, jak budu všechno stíhat, budu správná, chyhtrá a úžasná. Tak. Asi jste si všimli, že ANI JEDNO z toho se mi nepovedlo. :D Well, na vyprávění je toho hodně, to nemůžu stihnout v jednom článku. A o dalším psaní nic slibovat nebudu, radši. Totiž, ještě jednu věc jsem vám chtěla říct - že jsem asi přišla na to, proč mi to pořád nevychází. Protože a jelikož - pro mě psaní blogu není jen to MOJE psaní toho MÉHO blogu - já vždycky před tím, než jdu psát svůj článek, cítím nutnost (ne povinnost, ale slušnost - tak jako že se to hodí) přečíst všechny ostatní články, ZE VŠECH osatních blogů. Tedy těch z mých přátel. No a teď už asi chápete, když je tu tolik úžasných lidí (ano, VÁS!), tak mi zbývá čas právě na vás, a na mě už ne. A psát jen články a čekat, že to někdo bude číst a komentovat? To mi přijde děsně sobecké.

Tak kuš už, Koktejlko. Zalomím to teď tady. Nechtěla jsem vás nějak vylekat nebo něco, takhle náhlým článkem - ale ono - jak může být článek náhlý? Jak jsem už zmínila, je tu spoustu věcí, co bych vám mohla (a asi měla) vyprávět - byla jsem v Anglii, v Německu, o Turecku asi víte, mám dojem, že jsem vyřešila všechny své "srdeční záležitosti", jsem dlouhodobě šťastná a spokojená, kašlu na známky, protože vím, že to, co jsem za celý rok dokázala zkazit, už teď nemám šanci vylepšit. Prostě ne a přijde mi hnusné vůči učitelům po nich teď něco takového chtít. Ale to jsem se zas rozkecala. Mějte se tu pěkně, beze mě i se mnou, prosím.

A omlouvám se za ten trapnej úvod.