Rozpouštím se

Na všechny vaše komentáře a články odpovím jindy, později, až nebude všechno spěchat jako velká sněhová koule valící se z kopce do ohnivého příkopu. A neptejte se, jestli jsem kopcem, ohněm nebo přímo sněhovou koulí. Já jenom vím, že něco už zase není v pořádku. Že někde uvnitř mě zase něco divně přeskočilo a já se teď trápím. Nemístně a zbytečně, nemá to smysl, účel, příčinu.... připadám si, jako bych vůbec nebyla svým pánem, jako bych byla neovladatelná, jako rozbitý robot na dálkové ovládání. Jsem nebezpečná sobě i lidem kolem mě. Jsem jako nakažená, špatná, přitom to má prý být to nejkrásnější... dělám unáhlené závěry, magořím, šílím kvůli maličkostem, škvířím se, hnusím se sama sobě, stydím se a chtěla bych se rozplynout jako dým po spáleném dřevě. Chtěla bych zpátky prázdniny, všechno bylo v pořádku, nic mi nechybělo, nic nepřebývalo, nikam jsem se neříditelně nevalila. Teď mi zbyla jen touha, nesmyslný pocit křivdy, nepochopení a neštěstí, který mě svou hořkostí v krku odrazuje od ochutnání čehokoliv jiného. Rozpustit se ve vodě jako kostka cukru, zapomenout na svůj život a osladit ho někomu jinému...