Tolik věcí, o kterých by se DALO psát a které vynechám, protože napsány ztratily by důvod existence. Zažít!, člověk musí zažít svůj život. Banalita, duní mi uchem a prostupuje mě, proč vlastně tohle celé píšu? Vzpomínky blednou, ale vzpomínky bezbarvé, pocity vyvolané slovy obživnou takřka hned, jak se na text podíváte znovu. Kde jsou zapadlé dny, které jsem trávila sice zírajíc do modravého světla počítače, ale noříc se přitom myšlenkami do dvěta tak, tak moc! lákavého, tak plného? Kde jsem ta stará já? Kdo jsem teď, jsem to pořád já, s tím samým důvodem tohle všechno psát?

Situace se nevyvjíjí tak docela podle plánu. Vlastně ani trochu. S postupem času zjišťuji, jak je jednoduché zapomenout, kdo vlastně člověk je - a nebo možná jak je jednoduché stát se někým jiným.

Tak vlastně tři, jak na to tak koukám. Ne moment - čtyři. Nebo možná... ne, radši to nebudu počítat, matiky je i tak až nad hlavu (a to říkám já, která --- ne, nic mě nenapadá, pardon).

Na všechny vaše komentáře a články odpovím jindy, později, až nebude všechno spěchat jako velká sněhová koule valící se z kopce do ohnivého příkopu. A neptejte se, jestli jsem kopcem, ohněm nebo přímo sněhovou koulí.

(Melete sračky? Nikdo vás neposlouchá?)

A začneme poněkud nepoeticky:
Jak je fajn mít prachaté rodiče ... anebo aspoň zaměstnané. Jakmile má člověk peníze, všechno je jednodušší. To mu ale začíná docházet až v momentě, kdy už je nemá.

Pozval mě.
Na zmrzlinu.
Do McDonalda. (Ech, dobře, na tom jsme se trochu domluvili - já nechci nic vážnýho, žádnou cukrárnu nebo tak...)
Pozval.
Mě.
Já to prostě nechápu.

... bych chtěla zastavit čas.
Nebo aspoň zpomalit...

Momentálně nějak nemám, co bych vám napsala.
Samozřejmě, že by toho bylo hodně, ale jsem teď nějak v presu, ani ne tak doopravdy, jako spíš psychicky.