Vír strhává mě s sebou, do středu galaxií a dál

Tolik věcí, o kterých by se DALO psát a které vynechám, protože napsány ztratily by důvod existence. Zažít!, člověk musí zažít svůj život. Banalita, duní mi uchem a prostupuje mě, proč vlastně tohle celé píšu? Vzpomínky blednou, ale vzpomínky bezbarvé, pocity vyvolané slovy obživnou takřka hned, jak se na text podíváte znovu. Kde jsou zapadlé dny, které jsem trávila sice zírajíc do modravého světla počítače, ale noříc se přitom myšlenkami do dvěta tak, tak moc! lákavého, tak plného? Kde jsem ta stará já? Kdo jsem teď, jsem to pořád já, s tím samým důvodem tohle všechno psát?


Sotva, přátelé. Jsem zavázána nepsanou smlouvou, závazkem vůči těmhle stránkám, který nikdy nesmažu, protože jsem ho už jednou vytvořila, je nesmazatelný. A moje slova teď jako by jen ozvěnou vracely skutečnost slov minulých, jako by to byly jen odlesky dob, které se nevrátí, nemohou, dob, kdy tohle celé bylo z upřímné touhy psát a psát vám, zatímco nyní je to z pocitu potřeby nezamlčovat, neutlačovat ono zrcadlo. Nelhat sama sobě? Nelhat vám? Protože zamlčet pravdu je jako lhát.


Co to blábolím, chcete se ptát? Právem, však jen vykřikuji svoje omyly, rozprašuju je na internet a vlastně tím jen špiním průhlednou, nedotknutelnou síť. Ne, nic není tak bledé a vážné, nejsem negativní, neodsuzuju nic ani neříkám, že budoucnost neexistuje, jen mám dojem, že tak čisté jako to (snad) tehdy bývávalo, už to tady nikdy nebude. Mrzí mě, že dospělí lidé jsou tak špinaví, tak pošlapaní, zkažení a zjizvení, vším špatným co kdy viděli a udělali, mrzí mě, že vím, že i já jsem a čím dál tím víc budu. Ach. Tolik k povzdechům Koktejlky nad sociálně-psycholgicko-existenciálními problémy. Mimochodem dneska se mi zase zatočila hlava, když jsem se zamyslela nad jednou věcí (vždycky, když se nad tím zamyslím, začne se mi vážně točit hlava, zamotávat) - když teď jsme tady a teď, na Zeměkouli ve vesmíru... a před několika tisíci, miilony let tu bylo něco jiného a předtím ještě něco... tedy, co bylo na začátku? Nemůžete říct, že nic, byl začátek, musel být, protože teď jsme tady. Nebo je možné, aby začátek nebyl? Jaké podstaty je čas a je možné, aby neměl začátek, aby ho cosi zakřivovalo? ...až k takovýmhle bláznivinám dokážu dospět. Není nutné o tom přemýšlet, ale hlava se mi začne motat vždy v momentu, když se z těchhle myšlenek navrátím do skutečnosti a řeknu si ale sakra holka, vono to fakt nějak bejt musí, muselo, protože skutečnost teď a tady existuje!