Zamyšlení, které ani nestojí za to být napsáno

Situace se nevyvjíjí tak docela podle plánu. Vlastně ani trochu. S postupem času zjišťuji, jak je jednoduché zapomenout, kdo vlastně člověk je - a nebo možná jak je jednoduché stát se někým jiným. Patřím mezi partu lidí, která je snadno ovlivnitelná. Dobře, možná, že by se na tom dalo něco změnit. Ale člověk se nemůže pořád hlídat, nemůže kontrolovat každé slovo, přemýšlet nad svými pohyby. V některých chvílích - a ty u mě nastávají možná až děsivě často, skoro by mohlo být jednodušší přemýšlet, kdy se jim vyhýbám - jednáme prostě, dle svých instinktů, dle svých pudů, zkrátka projevuje se náš charakter. Problém mají tací jako já, tedy ti bezcharakterní jedinci, ti bezpáteřní. Jak se může projevovat jejich charakter, když jej nemají? Jak mohu jednat podle svých názorů, když si tak snadno nechám vemluvit názor cizí, který už za malý okamžik považuji docela za svůj, ne sice originální, ale stejně vlastní?

Tohle celé je velký problém. Proč jsem včera měla tak pěkné kalhoty a připadala jsem si fajnová, látka nohavic mi vlála kolem nohou, vlnila se ve větru, protože je lehká a pružná, přestože je hnědá, zatímco dnes jsem se zavřela do krabičky s nápisem nevkusná puberťačka a svoje oblíbené pruhované kalhoty jsem tak trochu znectila tím žlutým trikem, které se mi ale tak líbilo, když jsem si ho zkoušela! Jak je to nefér, to triko bylo docela v pořádku, jen pro představu, je pěkně žluté, není to žlutá ani útočná, ani ušpiněná, možná malinko ospalá, příjemná, trochu podzimní žlutá; uprostřed, na hrudníku, je nápis, který jsem ještě pořádně nepřečetla - spíš se mi stává, že mě lidi kolem mě upozorňují na to, co mám napsané na tričku, možná to znáte - každopádně je to takový hranatý nápis, který se mi líbil právě proto, jak je provokativně hranatý a kontrastně červený oproti té žluté. Má ale výrazné černé okraje a dole je žluté slunce, není to nijak barevné, ale stejně to dává tomu triku život, jaksi ho to nechává promluvit. Drazí a milí, tohle původně vůbec nebyl článek pro vás, a tak se (za skromného a nejspíš značně pokřiveného předpokladu, že váš zrak po bolestivém úsilí doputoval až sem) omlouvám za to, že vám absolutně nic neřekl, původně jsem ho chtěla jen uložit do své bezcenné krabičky ještě bezcennějších textů, které se schovávají tady v mém notebooku. Pak jsem si ale řekla, že bych vás možná mohla zkusit potrápit pár písmenky, protože pravděpodobně pláčete přáním přečíst pitomé plnotučné přemýšlení páteř-postrádající puberťačky.

Ať žije písmeno P a také vaše odvaha kliknout na tenhle článek!