sto schodů

Náš strach nás žene vpřed a zároveň nám brání jít. Naše vlastní krev nebije v tempu našeho dechu. Vlastní údy se lámou a ohýbají, klenba lebky se boří jako starověký chrám, jako otisk císaře, jako víko rakve. Jiskra zažehnuta, oheň ať plápolá!

Kdo se opováží vstoupit do schodů; široké, rozlehlé schodiště vedoucí v jednoduchých liniích nahoru, nic složitého, a přece není nic komplikovanějšího. Na začátku po obou stranách vyřezávané sloupky, opři se, jenom jednou a oddechni, protože výstup tě ohromí a ochromí. Je nebeské vyšlápnout až k poslednímnu stupni, po němž se rozsypeš v tom nesmírném prostoru chladné, mramorové síně odrážející světlo, zvuk, steny, strach i zášť a hněv, radost smutek víru pýchu mámení i žal hluboký jako vody Viktoriina jezera. Je odporné hnít na tom posledním schodě neschopen pohybu, páchnout v sobě samém jako kazící se, stydnout v tom jednom okamžiku, kdy nekonečná šíře bledých schodů je rozprostřena za našimi zády a před námi je pouštní strach kroku vpřed. Jen ho udělej, vydej se všanc tomu prachu, polkni písečný prach a zalkni se, lkaje. Hleď vzhůru, na strop klenoucí se vysoko a daleko; mramor svým mrazem vystavěl příkrov pro všechny, kdo dojdou až sem. Ze strachu a nechuti, z lásky a bolesti, z rakve, z vlastního hrobu. Zatni zuby a udělej krok; ozývá se, jak šelestí ohyb látky u tvého kotníku, červenozlatý lem, obšité roucho, klička nití mezi prsty, jak podrážka klepne o podlahu, jeden zásadní zvuk, bolestivý, rve uši v samém nitru, jak to ťukne a ledový mráz se roztříští rázem ve všech pravých úhlech toho obřího sálu, jenž se tě chystá pohřbít. Udělej ten krok, při němž všechny svaly obestřené namodralým vzduchem té prazvláštní, bohapusté chvíle doufání a zoufání jsou napnuty - lesknou se, cítíš pohyb, který tě nese vpřed, jen dál, jen jeden, poslední krok. Opouštíš schodiště? Vážně ses odlepil od těch rovin, nenakloněných plošin pokrývajících vše, co jsi za život udělal a nestihl - řekl a zamlčel - vzal a nedostal - vše co ti bylo učiněno a co bylo odčiněno. Jsi mimo prostor těch zleva doprava se táhnoucích metrů jistot, mimo své vlastní kroky, stopy a ozvěny, jsi najednou v bílém tichu a do hlavy bušícím prázdnu, bij se s tím terorem, co tě teď obklopuje, když ti cesta vzhůru nebyla po chuti, když ti sloupky s tvářemi známosti začaly vadit ve výhledu, když ti onen poslední schod připadal příliš blízko.