Ukamenujte mě až po polední přestávce, prosím.

Sedmnáct tisíckrát někdo koukal na moji holou a hloupou stránku, kde se už asi dvě stě let neobjevilo nic zajímavého. To si myslím zaslouží obdiv, rozhodně minimálně můj. Dny se točí jako blázen, co si koupil novou sukni, a jeden puntík mě hodil sem. Chápu, že tenhle článek nikoho nezajímá, ani to nejni moc článek, je to spíš takový blud, ale to nevadí, protože vzheldem k tomu, že si to nikdo nepřečte, to ani nikomu nemůže vadit. Bezva dohoda.

Divokej západ, co bez zájmu přežívá dál a pistolnící střílejí do prašivých stád. Kotouče špíny, co víří vzhůru a padají zase k zemi jako ohnivé střepy, kalí slunce a háží oranžové odlesky. Limonáda zuřivého žáru, co červený jak vztek sžírá hlavy koní. Holé kosti, na smrt trčící z mouchami obalených torz zvířat.
... jinak mám ale docela pozitvní výhledy do života. Tohle mi jen jako stín přeletělo přes nos.
Zdravím vás!