Samolibost

Poznáte rychle, proč se to jmenuje takhle. Pokud se to tedy donutíte přečíst. Fakta pro: je to krátký. Pokud umíte číst rychleji než zahradní rukavice, tak to stíháte v pohodě a ještě si můžete skočit na kafčo. Fakta proti: docela určitě vás to nijak neobohatí. Možná vás to znechutí, deprimnuje, demotivuje, degeneruje a co já vím kolik těch slov na de- ještě je. Fakta na střed: je to už docela stará básnička, takže to není žhavej materiál, nic kontroverzního, nic kulervoucího, jak říkaj tvrdý chlapi(ne že bych byla, jo, ale občas takovéhle kulturní okénko neuškodí, že).
No a protože těchhle zbytečných keců už je tu nějak moc, tak přímo k věci (mimochodem mám se dobře, dostala jsem jedničku ze čtvrtletky z matiky a s nikým nechodím (teda jako bych někdy s někým chodila) (ale to jen tak, abyste věděli) (achjo) (chacha :D) (bože já jsem hloupá), naučila jsem se na pianino hrát první část skladby z Matrixu a tu druhou se asi nikdy nenaučím, protože na klavír vůbec nehraju a v ní je příliš mnoho levé ruky).
Popravdě řečeno se trochu stydím to sem dávat, ale zase na druhou stranu, i když je to špatný, tak mi k tomu možná někdo aspoň napíše, v čem přesně to je špatný a že mě má i přesto rád.
Už fakt konec.

Samolibost

síla slova v jedné větě
zvuk listu, jenž spadl v létě
krása květu zvadlá v zimě
sloka nesoucí své břímě

verše pletoucí se zase
spadlé štístko v hustých vlasech
petrklíč, co svítí v trávě
věta, již tu čtete právě

písmenka tančící směle
řeka zamklá ve své cele
oblázky, co šumí letem
báseň, jež otřese světem