"... si objedná tato cédečka s písničkami, které si zpívá celé pobřeží Jadranu, dostane navíc CD s naší milovanou Evou zdarma!
A pokud zavoláte do třiceti minut, obdržíte od nás Pepíkovu/Petříkovu/jiný-takový-jméno mezinárodní kuchařku a to zcela zdarma!"

Proč jsem byla objevena takřka spící v kabinetě fyziky se spacákem obmotaným kolem těla?
Proč můj děda porušil předpisy a předjel kolonu aut po tramvajových kolejích?
Proč jsem blila téměř na všech záchodech u nás a škole, co to jde?
Po legendárním příběhu o mých dvou puchýřích (který si můžete přečíst zde, zde a zde xD) přichází nová 'stórka'!
Čtěte dnes!

"Hm, ne."
"Sob?"
"Jo! A jakej?"
*záchvat smíchu*
"Žije na pólu..."
"Aha! Takže polní!!?"

... a to tak, že ukrutně.

(Chtěli jste znát konec, tak vám ho povím.)

Matfyzák a matfyzačka sedí na lavičce v parku.
"Miláčku, myslíš na to samé jako já?"
"Hmm."
"A kolik ti to vyšlo?"
xD

(Pozor - velice depresivní článek - pro vás!)

Ano, ano, celý den. xD

Na úvod bych vám ráda pověděla, že to nebylo nutné.
Kdyby bylo všechno tak, jak být mělo, pod mikroskopy bychom poklidně sledovali nezmary.
Zcela nevinné.
Ale ne, naše škola není jedna "z těch škol".
Ať už studenti anebo nějaký profesor či profesorka, to je jedno, vymysleli projekt.
Ovšem ne takový ten normální projekt, zabývající se např. počtem nemocných lidí, nebo nějaký projekt výtvarný, jakási anketa či přednáška - to ne.

"Hele, M., tu pravou ruku bys měl dát trochu níž."
Položí mi ji na zadek.
"Ehm, tak nízko zase ne..."

aneb

Jak jsme se pokoušeli tančit.