Bez zvracení život není aneb Nejde žíti beze blití

Proč jsem byla objevena takřka spící v kabinetě fyziky se spacákem obmotaným kolem těla?
Proč můj děda porušil předpisy a předjel kolonu aut po tramvajových kolejích?
Proč jsem blila téměř na všech záchodech u nás a škole, co to jde?
Po legendárním příběhu o mých dvou puchýřích (který si můžete přečíst zde, zde a zde xD) přichází nová 'stórka'!
Čtěte dnes!

Osvětlíme tím mou víkendovou absenci, která vám asi nepřijde nijak zvláštní - občas prostě lidi nepíšou, no - ale mně utkvěla v paměti.
Vše začalo nevinně.
V pátek ráno mi nebylo nejlíp, ale to se mi někdy ráno stává (ne, nejsem těhotná, babi), tak jsem tomu nevěnovala příliš pozornosti.
To, že mi bylo čím dál hůř jsem ignorovala a sama sobě jsem namlouvala, že "je mi fajn", že mi "nic není", a že "to je jen takovej blbej pocit".
Když jsem po obědě musela konstatovat, že je mi krutě na blití, bylo mi z toho smutno.
Měli jsme mít dvouhodinovku výtvarky, zrovna takový zajímavý projekt, na který jsem se těšila (měli jsme přinést spoustu krámů a na ploše před námi (čtvrtka) to poskládat do "jakoby našeho autoportrétu").

V polovině první hodiny jsem profesorce řekla, že je mi blbě a že jdu na záchod.
Vyhodila jsem oběd, umyla se a šla zase zpátky s pocitem radosti, že je to za mnou.
Ehm.

Výtvarnu jsem takhle opustila ještě dvakrát a to už jsem pak věděla, že jsem na tom špatně.
Byl pátek, čtyři hodiny odpoledne, na škole už moc lidí nebylo a já zjistila, že nemůžu chodit.
Po pár krocích jsem se prostě poblila.
(Jen pro upřesnění, silou vůle jsem vždycky vydržela doběhnout na záchod.)

Když už bylo půl páté a ta dvě ubohá děvčata, která tam se mnou čekala, vážně už nevěděla, co se mnou, rozhodly jsme se zakoupit Colu.
Jistě víte, že proti žaludečním potížím se doporučuje.
Byla jen Pepsi.
No a? Vždyť je to to samé.
Zřejmě nebylo... xD

Seděly jsme u automatu a kolem prošel profesor.
Po chvíli šel zpátky.
Zastavil se u nás, podíval se na nás (a na mě s hlavou v dlaních) a zeptal se:
"Co se stalo? Proč tady sedíte tak smutně?"
Holky vysvětlily situaci, on chvíli přemýšlel a pak zaklepal na nejbližší možné dveře, tzn. ředitelnu.
Lekla jsem se, co se bude dít a vtom...
... nemám už čas, takže pokračování příště. :D
A to není apríl. xD