... a pak to bolelo i na palci i na malíčku...

... a to tak, že ukrutně.
Tudíž jsem v noci nemohla mít nohu položenou ani na jedné straně - jenom na patě.
Tedy, zkoušela jsem ji umístit na okraj palandy, tak, že v podstatě přesahovala postel, ale moc pohodlné to nebylo.
Popravdě řečeno, pohodlná nebyla ani následující pozice, kdy jsem ležela na zádech, levou nohu postavenou na patě - samozřejmě musela být mimo peřinu, protože to bolelo ikdyž jsem se jí nijak nedotýkala, natož když o ni náhodou zavadila přikrývka, čímž pádem to chodidlo tak hezky trčelo vzhůru :D -, což všechno dohromady způsobilo to, že jsem se téměř nemohla hýbat.
Protože moc tělesných poloh, kdy byste mohli mít jednu nohu postavenou na patě a nezlomili si u toho nějakou kost, popřípadě nepřetočili pátěř, opravdu není, jak jsem velice rychle zjistila.
Přes noc jsem se moc nevyspala, protože ta bolest mě prostě nenechala.
Vlastně jsem celou noc prospala tak napůl - víte, takový ten půlspánek, že jste částěčně vzůru, částečně spíte.
Ráno jsem chodila bosa na levou, protože ty puchýře o sobě neustále dávaly vědět.

Celou tu dobu jsem uvažovala o tom, jaké to bude, až se budu snažit obout i přeskáče.
Když ta chvíle přišla, nemohla jsem vůbec nic dělat, prostě jsem tam tu nohu narvala.
Nebylo to úplně příjemné, jen co je pravda...

Za další dva dny se mi palec takřka zahojil, malíček byl stále v žalostném stavu.
V neděli mi mamka odstříhla nit a v pondělí byl v pořádku i nejmenší prst na mé levé noze. :-)
A tak teď už nemůžu obšťastnovat lidi kolem mě slovy:
"Proč tak koukáš na mojí nohu? Teď je in mít do ní přidělanou nit..."