Tolik věcí, o kterých by se DALO psát a které vynechám, protože napsány ztratily by důvod existence. Zažít!, člověk musí zažít svůj život. Banalita, duní mi uchem a prostupuje mě, proč vlastně tohle celé píšu? Vzpomínky blednou, ale vzpomínky bezbarvé, pocity vyvolané slovy obživnou takřka hned, jak se na text podíváte znovu. Kde jsou zapadlé dny, které jsem trávila sice zírajíc do modravého světla počítače, ale noříc se přitom myšlenkami do dvěta tak, tak moc! lákavého, tak plného? Kde jsem ta stará já? Kdo jsem teď, jsem to pořád já, s tím samým důvodem tohle všechno psát?