Jsem zmatená.
Panejo, takhle zmatená jsem nebyla už hodně dlouho. Ne, tak to přeháním. Jsem zmatená docela často.
Není podstatné, proč.
A ikdybych se to snažila převés/zt do slov, zřejmě by se mi to nepovedlo. Co, zřejmě. Rozhodně by se mi to nepovedlo! Při mé slovní zásobě se divím, že jsem vůbec byla schopná formulovat své současné pocity do věty: Jsem zmatená.
Má duše je neklidná...
Vody mého vnitřního moře se bouří...
Vítr cuchá vlasy mořským vílám, jejichž těla bezvládně leží na pláži, vyvrhnutá studeným, večerním mořem...
Bosá chodidla, bořící se do vlhkého písku, cítí jeho teplotu a mírně se třesou...
Jemný šátek, ovinutý kolem krku se vlní ve větru, dopadají na něj drobná smítka mořského prachu...
Slunce pomalu zapadá, nebe se plní mraky..
Chlad se provrtává úplně všude, není možné mu zabránit...
Pár bledě modrých očí sleduje tu scénu a váhá...
Ehm.
To jsme trošku odbočili.
Té předchozí části si vůbec nevšímejte, za to nemůžu.
To moje ruce.
Ehm.
(Ano, mé oblíbené slůvko.)
Končím. S článkem, samozřejmě, že ne s blogem