Osobní článek... (POZOR! Obsahuje ne/utříděné..

... myšlenky.
-
-
-
Nesnáším a Miluji.
Obojí najednou.
Je to se mnou nejspíš složitý, ale mně to nevadí.
Sama sebe chápu jen povrchně, ale stačí mi to.
Se svým vnitřkem rozmlouvám, jako by to byla jiná osoba.
Ale zároveň moje součást.
Nevim, jestli jste to pochopili, ale možná jo, není to zas až tak složitý.
Ikdyž, vzhledem k tomu, že já sama to nechápu, nevím, proč tohle říkám.
Moje vnitřní já se rozhodlo, že sem asi budu psát spisovně.
Nevím proč.
A je mi to jedno.

Mám se ráda.
Ale nesnášim se.
Mám ráda lidi kolem mě?
Ty, co jsou kolem mě v tuhle chvíli asi ne.
Brečela bych, kdyby umřeli.
Ale... je tu Ale.
Mám hroznou rodinu.
A nepíšu to sem proto, že bych potřebovala, abyste mě litovali.
Ne, to vážně ne.
Ani ne proto, abych vypadala jako chudinka.
Ne proto, abyste si o mně mysleli, že jsem nafoukaná nána.
Mám hroznou rodinu.
Není to otázka, ale konstatování.
Vím to.
Často srovnávám.
Ve které rodině otec škrtí matku trubicí od vysavače?

Ale vám je to asi jedno.
Já vím, ale nemám, komu jinému bych to mohla říct, koho by to zajímalo.
Jen jedna taková osoba je, ale ta má teď svých problémů dost.
A tohle je můj celoživotní problém.
Vlastně už to ani není problém, jak se to stalo součástí mého života.
Tohle není prosba o slitování, ale pouhé konstatování.
Nade mnou už žádné slitování neexistuje...

Napište mi sem něco, ať mám radost.
Asi už si to nepřečtu teď (dneska), protože u nás doma budou chtít, abych si šla lehnout.
Ale potěší mě to i zítra.

Mám vás ráda.
Mám ráda sebe.
Mám ráda Tebe.
A nemám rádá nic...