Zrovna teď?!

Už jsem se z toho celkem vzpamatovala, ale stejně mě to pořád mrzí.
Jsem nemocná.
Ale... ne tak normálně.
Zkrátka, před třemi týdny jsem začala kašlat.
Takový ten vlhký a hlenitý kašel.
Moje oblíbená průpovídka v těchto kašlacích dnech:
Doktorky tomu říkaj odkašlávání - nevim proč, já osobně to nazývám dávení a dušení.
Ale to je z cesty.
Zkrátka jsem začla kašlat a matka mě vzala k doktorce.
Ty návštěvy nemám ráda, ale co se dalo dělat.
Dokotorka si mě "vyslechla" a řekla, že mám brát Mucosolovan. (To asi všichni znáte...)
Tak jsem začla brát Mucosolovan.
A brala jsem ho den, dva, tři... týden...
... a pořád nic.
Žádná změna, k lepšímu ani k horšímu.
Další tejden jsem si kašlala a nikoho to nezajímalo.
Stejně tak jsem kašlala další týden - a to už jsou dohromady tři týdny.
A po těchto neuvěřitelných třech týdnech, kdy si lidé kolem mě na to, že nahlas a otravně kašlu, už pomalu začali zvykat, jsem - opět na doporučení matky - šla k doktorce.
Večer předtím byl ale bouřlivý.
Proč zrovna tenhle tejden?! Mami, kašlu už tři tejdny - tak proč musim TEĎ jít k ňáký doktorce?! Proč sis toho nevšimla dřív?! Proč teď?!!?!
A v tomto duchu se odehrával celý následující čas, než jsem šla spát.
Taky jsem se nezapomněla pořádně vybrečet.
Brečela jsem a vztekala se.
Nechci bejt doma! Ne teď! Ne tenhle tejden! Nechci! Proč teď?!?! Mami, já nechci!!! NECHCI!!!!
Matka se mi samozřejmě pokusila dát výklad o tom, jak lidi na záněty průdušek umírají, jak můžu bejt ráda, že mám možnost jít pár kroků k doktorce, koupit si lék a uzdravit se, zkrátka že se mám radovat (!!!!), ale zastavila jsem ji.
Mamíííí!!! Já tam půjdu! Já tam stejně nakonec PŮJDU!!! Ale to se tady člověk už nemůže ani vybrečet kurva?!?!
Matka se na mě jenom podívala, pokrčila rameny a řekla:
Tak jo, no, když tam půjdeš, tak si klidně breč, jak chceš. Ale mluvit... mluvit bys se mnou mohla vlídněji.
A zdálo se, že takhle naše konverzace skončí.
Já jsem štkala v obýváku a matka chodila kolem mě a něco dělala.
Já však nemohla přestat brečet.
Proč, a co všechno se v tomto týdnu mělo odehrát vám povím později.
Ale máma mě nakonec objala.
Docela po dlouhý době.
A přestože moje máma mi nepřijde moc... mateřská (to vám někdy vysvětlim, nejspíš v zaheslovaným článku), to objetí mi mateřský přišlo.
Asi právě proto, že je tak křehká, mě to tak potěšilo.
Vy byste mi to asi nevěřili... ale to bylo tak krásný...