Kdybych právě nesepisovala román v podobě dopisu jedné veledůležité osobě, plně bych se věnovala sepisování románu v podobě článku na blog. Ale to si zkrátka budete muset ještě chvilku počkat, protože nic není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá.
A přestože nic se nejí tak horký, jak se to uvaří, může to bejt ještě horší! Co když totiž znáte někoho, kdo umí věci pořádně přihrát? To něco se pak totiž musí jíst třeba ještě dvakrát teplejší, než jste si to navařili.
A to je velice nepříjemné.
Ostatně, znáte ten vynález jménem termoska?

Mám spóóóustu práce.
Určitě si na vás někdy najdu čas, ale teď to fakt nejde.
Omlouvám se.
Vážně mě to mrzí...

...prostě jsem to nestihla.

Možná jste uhodli.
Ale spíš ne.
Knihovnu, ve který teď sedim, budou přestavovat.
Bude samozřejmě zavřená.
ROK A PŮL!
Chápete to?

Ach jo... Jsem plná emocí. Samozřejmě negativních. Sedím v knihovně u počítače, za pět minut zavírají a já se snažím psát rychleji. Ale vlastně nevim, co přesně bych sem měla psát...
Že můj otec mi vzal věci ze stolu a úplně v klídku mi je vystěhoval na balkón?

Ano, jen krátce.
Dnes mám totiž tzv. úkolový den, což znamená, že... překvapivě - dělám úkoly.

Jsem vycuclá.
Dole.
Down.

Jajajaj.
Mám extra blbou náladu.

Ahojík! Mocinky moc vás zdravím!
(To mocinky byl vtip! :D)
Píšu jen krátce.

"Haló!? Haló!?"
To tady před chvilkou asi minutu volala matka do telefonu.
Nějakej chytrák nás prozváněl a ona prostě MUSELA do toho sluchátka řvát minutu.
Nechápu ji.