Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří... Naštěstí

A tak se z padesáti korun na dárky pro čtrnáct lidí vyklubalo korun sto padesát.
Hezky jsem si to vybrečela, vytrucovala a vydupala, přestože jen podvědomě, a nakonec jsem dosáhla svého.
Resp. ne, ono to není moc.
Ale pro devět z těch čtrnácti lidí jsem opravdu dárky nakoupila.
Nic mi nezbylo. (Z těch peněz.)

Těch zbylých pět osob je moje nejbližší rodina a zdá se mi, že oni nejspíše dostanou pohlazení nebo něco takového.
Je sice hloupě vymyšlené, že rodiče by měli dětem dávat peníze na dárky, které potom sami dostanou, ale je to tak - a já s tím nic nenadělám.
A pokud ty peníze zkrátka nejsou, nemůže se pak nikdo z rodiny divit, že nic nedostal. (Nic koupeného, rozumějte mi dobře.)
Přiznám se, je pro mě důležitější dát dárky holkám ze třídy než členům mé rodiny.
Ne proto, že bych své příbuzné neměla ráda (ehm...), nýbrž kvůli tomu, že holky neznám a ony neznají mě - a tak se to prostě sluší.
Měla bych hrozný pocit, kdybych jim nedala nic...
Přestože to, co jim zítra hodlám dát, není na stupnici důležitosti od nic moc daleko.

Asi se budu stydět, až budou rozbalovat uměle uměle zabalené dárky ode mě.
Nejspíš se k nim v tu chvíli otočím zády, abych se nemusela dívat na pohrdlivé obličeje, prtočené panenky, znuděné pohledy.
Ano, toho všeho se bojím.
Nejpsíš taková chvíle nenastane a já si zítřejší den užiju (až na ten večerní koncert s kytarou), v což doufám, ale..
To ale pořád hlodá, hlodá a ukusuje, pomalu a nenápadně.

Za chvíli se asi rozpadnu - přichystejte krabičku od sirek, prosím...