Vystoupení se opravdu vážně povedlo...

Samozřejmě.
Když jsem konečně na něco připravená, umim to, cejtim se sebevědomá a takový kecy, tak zradí technika.
Blbej kontakt.
Prostě hrajem na ozvučněný kytary, a ony jsou připojený káblem do tzv. kombíčka.
No, a mě - vedoucí kytaře, jelikož (jak jsem už psala) hraju soprán (nebo zkrátka tu vyšší a důležitější melodii) - vypadl v polovině písně efekt a já najednou hrála na normální kytaru, zatímco můj spoluhráč hrál dvakrát hlasitěji a zpívala do toho ta holka.
Ehm.
Hráli jsme samozřejmě jako poslední.
Ale to není všehno.
JÁ měla poslední sólo, JÁ měla celou tu skladbu ukončit a JÁ jsem to taky zahrála, akorát že to nebylo nijak extra slyšet.
Doprčic.
Všichni nám pak říkali, jak to bylo hezký a v duchu se nám pochlebovali.
Ááááááá!
A to jsem přitom ještě dělala na svýho učitele ksichty, vybízející ho k tomu, aby zvedl svůj ctěný zadek a šel to zase připojit.
Samozřejmě si seděl v klídku dál a pobaveně se culil.
Tak jsem se taky usmívala.
A všichni se usmívali.
A nakonec se všichni smáli, povídali jeden přes druhýho, jak je to zlý, když technika zradí, a říkali nám, jak jsme to pěkně zahráli.
Zvláště pobaveně se při tom koukali na mě.
GRRRRRRR!
Já bych je tim kabelem uškrtila a kombíčkem umlátila.
Anebo bych je nechala, aby si to zahráli sami.
Cha cha cha cha cha!
*škodolibý smích*
Ehm.
(To je pěkný slovíčko, to ehm, to budu používat častěji...)
N nic, je po desátý, musim si jít lehnout.
Rodiče se právě háadjí, jestli půjdu k doktorce zejtra nebo pozejtří.
Pche!, to jsou vtipní tvorové...!
Nevim, proč by si s ní nemohl k doktorce ty. Já chodím do práce. Říká právě matka otci.
Mezi osmou a desátou ve čtvrtek NEMÁŠ práci. Odpovídá jí otec.
Chjo, tyhle malichernosti jednou lidi zabijou...

P.S. Hele, ale já to vystoupení neberu zas tak vážně. Akorát jsem se chtěla vypsat.
Ale jo, trochu mi to stejně vadí... :-p

P.P.S. Xtyno, proč si tam nebyla?