Mám teď chvíli času...

...a to musím využít!
Možná, jste uhodli, že sedím v knihovně - stala se mým útočištěm, co se (nejen) internetu týče.
Ano, máme sice počítač s internetem i doma (dokonce dva), ale psát na nich a doufat, že se nikdo nebude zajímat o to, co píšu je jako chodit v Tescu převlečenej za svítivě oranžovou žábu a myslet si, že si toho nikdo nevšimne.
Zkrátka blbost.
Tak sedím tady, v knihovně.
Kvůli mému otci, který mě donutil skládat uschlé ponožky, jsem se sem nedostala příliš brzo - zavírají za 25 minut - ale pořád je to lepší, než minule.
Včera jsem nic nenapsala, protože mi bylo fakt blbě, doma byly počítače (samozřejmě) obsazené a jen stěží jsem se dokopala do knihovny vrátit BRATROVY knihy deset minut před uzavíračkou.
V těch dvou knihovnách, co mám v okolí, už si mě pamatujou jako tu holku, co přijde vždycky na poslední chvíli.
No, ale co. Mně to nevadí.
V tý jedný knihovně, do který chodím radši než do tý druhý, a kterou mám blíž od baráku, jsem psala minulej článek. Jmenujme tu knihovnu A. Tam mě paní knihovnice mají rádi, říkají mi jménem a vůbec. V druhé, v knihovně B, mě rádi nemají a já je taky ne. A tam sedím dneska - teď. Byla bych šla do knihovny A, ale tam mají v sobotu zavřeno. Smůla. Pokusím se dopsat jednu povídku, kterou mám rozepsanou, ale obávám se, že to nestihnu - zavírají za čtvrt hodiny...