Apokryf – Judita

  Zhaslo světlo, ozvala se tichá rána, vzdalující se krůčky. Ve vzniklém přítmí po sobě nevraživě šlehaly desítky očí. Tmavé stíny dřevěných postav se roztančily po stěnách a s jistým odstupem pokračovaly v obklíčení všech plyšových ubožáků, trpících nenaplněnými základními potřebami k plyšovému životu. Nad řadami Loutek se počaly vlnit propletence provázků, zpočátku neobratně ovládaly jejich končetiny, jež sebou škubaly a mávaly do stran, které by se člověku mohly zdát jako nedosažitelné. Po chvíli se jejich pohyb srovnal, vlákna se uklidnila a Loutky byly seskupeny do něčeho, co by se dalo nazvat poradou. Jejich vůdce, loupežník Lotrando, vedl debatu s plyšovou napodobeninou dřevěné loutky, která ho varovala před nebezpečností Plyšáků. Lotranda její slova mátla a začínal se jich bát, obával se jejich možného významu a důsledků, jež by z nich vyplývaly; rozhodl se ji proto předhodit svým protivníkům napospas.
  Plyšové postavy zatím sužovaly vážné újmy na zdraví; z jednotlivých částí jejich těl vypadávala různorodá náplň, od vaty až po hrášek, který se kutálel po zemi a umdlelí Plyšáci na něm uklouzávali po svých hladkých tlapičkách.
  Skrze velké skleněné okno probleskl prostorem oranžový pruh světla a na okamžik odkryl děsivý pohled na zubožené proti vražedným, věrné proti poddaným. Slabé proti silným, několikanásobně silnějším. A tak plyšákům spolu s výplní ubývalo i víry. Až nakonec Nejvyšší moci udělili ultimátum, časovou podmínku, v níž je měla zachránit. A to se smí?
  Už byl zcela realizován plán na podmanění soupeřů. Byli odříznuti od všech svých zdrojů, byli takto mučeni a trýzněni, čekalo se jen na jejich rezignaci. Na vytažení odhozeného posmrkaného kapesníku na neořezané tužce jakožto znamení míru, které by oni velkolepě odmítli, a všechny do jednoho rozdrásali. Na konečnou potupu druhu tak zpupného, že se jim odvážil postavit na odpor. Jednoho dne však přišlo překvapení.
  Z řad Plyšáků se vynořila bytost, zakoupená před několika lety za nemalý obnos. Sebejistě procházela mezi bezvýraznými, neumně tesanými tvářemi Loutek a očividně mířila do hlavní skříně. Nikdo ji pořádně neznal, ale nemít před ní jistý respekt bylo vzhledem k její ceně takřka nemožné. Plyšová nápodoba bílé kočky, jíž všichni říkali Judita - podle té odvážné, biblické ženy. Zřejmě jí byl tento úkol předurčen?
  Setkala se s Lotrandem, na kolenou mu objasnila údajný důvod svého příchodu. Vtom se rozrazily dveře, rozsvítila se žárovka, asi pětiletý chlapec přiběhl k plyšákům, poklekl, po jednom je bral, hladil a přerovnával je na své posteli. Když skončil, vrhl rychlý pohled do kouta pokoje, kde ležely ve skříní loutky, jejichž prázdné oči možná kdysi chtěly zabíjet.