Cítim se mizerně. Za bratra. I za mě. Můj bratr sice má - jak to hnusně nazvala moje matka - "silné ego, které se hodně zvětšuje do závratné velikosti a potřebuje srazit hřebínek", ale opravňuje ji to snad tahat ho do prdele za jeho vlasy?! NE! Takže se bratrovi ani moc nedivim, že ji nazval "krávou pitomou". Sice to zabrumlal, ale bohužel ne natolik nesrozumitelně, aby mu nerozuměla. A pak ho začala (taky jak to ona nazvala - vopravdu blbá!) "mlátit hlava nehlava"! A teď to plně pokračuje na mým nejstarším bratrovi! Teď! Teď křičí na mýho nejstaršího bratra: "Pojď sem! Vem si boty a vyběhni ven! Tam to ze sebe vymlať! Já sem tvoje MATKA! Tak se tak chovej!" Můj bratr odpovídá: "A proč? Já nemám blbý řeči." "Ale já mám mozek a narozdíl od tebe ho POUŽÍVÁM!"
Já mám sice svojí matku ráda a tak, ale nesnášim její chování, její způsoby, řečičky, to co po nás nesmyslně vyžaduje, to že nás bije, to ŽE SE O SEBE NEDOKÁŽE SAMA POSTARAT A SHAZUJE TO NA NÁS - SVOJE DĚTI A MANŽELA, KTEREJ UŽ STEJNĚ ANI JEJÍ MANŽEL NENÍ!!!!