Schůzky v parku - 1.díl

Dobře. Tak já zkusím napsat. Doma (zatim) nikdo není, tak to zkusim. Prosím, zkuste to přečíst a spíš než že jsem úplně blbá a neschopná (což mimochodem vim i bez vás) mi napište, co bych měla změnit a vylepšit. Prostě duchaplný komentář... :-)
P.S. Není to nic moc romantického, ač to tak snad může vypadat.

Bylo pozdní teplé letní odpoledne. Procházela jsem se parkem, až jsem před sebou konečně spatřila prázdnou lavičku. Elegantně jsem zrychlila krok po štěrkové cestičce, rozdychtěná představou odložení svého těla někde, kde to nikomu nebude vadit. Vzápětí mi ale studenou sprchu uštědřil milenecký pár, který se přede mnou zjevil naprosto zčistajasna a usedl na lavičku v tak těsném objetí, v němž jeden druhého tak usilovně líbali, až jsem se začla strachovat o jejich zdraví. Nemohla jsem se na ně zlobit - vždyť jako partneři pouze vykonávali své milenecké povinnosti - avšak mé nohy a neméně bolavá záda spolu s roztříštěnou hlavou hrozily rozpadem.
Už půl hodiny jsem tam chodila.
Procházela se a čekala.
Nepřišel.
A já husa stále čekala. A čekala...
A navíc jsem se chovala, jako bych byla snad očekávala, že přijde!
Samozřejmě, že hloupě!
Nepřišel.
Nikdy nepřišel.
Rozhodla jsem se dál neunavovat svoje tělo a vydala se domů.

Domů je jen velmi relativní pojem. Ve skutečnosti to není moje doma. Na úřadě je to místo ale zapsáno jako mé trvalé bydliště. Přestože většinu - popravdě řečeno co nejvíc - času trávím venku, s přáteli, v hospodách... Taky v parku... Tak i přesto to JE moje trvalé bydlistě.
Nebo vlastně spíš... spolu-bydliště.

"No nazdar. Kdes zase courala?!"
Typická otázka.
"Čau. Taky tě mám ráda. Mám se dobře, díky za optání. A do toho ti nic není."
Typická odpověď.

"Večeři jsme už snědli. Asi si byla někde v ňáký hospodě, tak sis něco dala, ne? No, jestli ne... tak si budeě muset jít něco koupit - nic tu není. A teď už musim jít - přišel Pavel, budem vrzat!" sdělila mi Nikola jedním dechem.
Opět použila své oblíbené spojení "budem vrzat".
S Pavlem.
Ne, opravdu spolu spolu nebudou vrzat na housle, nebo tak něco.
S Pavlem se Nikola zná teprve měsíc. Avšak téměř každý večer *noc* spolu vržou. Ale byt, ve kterém bydlíme, má docela tlusté stěny, takže to není zas až tak slyšet.

Byla jsem hladová, ale utahaná. Tak jsem si prostě šla lehnout jen tak - bez večeře.

Usnula jsem okamžitě.

Vzbudil mě až hlasitý výkřik.
"Auu! Ty debile, to bolí! Di do prdele! Nebo... ne, prosimtě, ty idiote! Samozřejmě, že NE do mý!! Pako! Vypal! Slyšíš?! VYPADNI!"
Když jsem říkala, že náš byt má docela tlusté stěny, mluvila jsem o "vrzání". Samozřejmě se to nevztahuje na hádky s ním spojené, které jsou slyšet i o tři patra výš.
Z vedlejšího pokoje se ozval Pavlův tlumený hlas a pak nějaké šustění.
"Seš ksakru hluchej?" nechal se slyšet teď už mírnější hlas Nikoly. "Řekla jsem vy---"
Dál už se - zřejmě kvůli Pavlovým polibkům - nedostala.

Já už na spaní - ať už sama nebo s někým - neměla ani pomyšlení. Cítila jsem se svěže a vyspaně. Budík na nočním stolku (ve skutečnosti pomalované třínohé židličce) ukazoval jedenáct minut po čvrté ranní. Domů jsem se vrátila v půl osmé a hned si šla lehnout. Tudíž jsem musela spát docela dlouho - každopádně dost na to, aby mi to stačilo.
Hodlala jsem na sebe hodit nějaké oblečení, s údivem jsem ale zjistila, že jsem se večer nepřevlíkla. Vyčistila jsem si tedy zuby a kolem dveří do pokoje, kde si Niki opět užívala s Pavlem, jsem prošla až do předsíně a pak ven.

Tam mě přivítal dusný letní vzduch. Kolem šlo pár lidí, nejspíš z nebo na noční směnu. Z parku byly slyšet rozjívené hlasy opilých výrostků, s kterými jsem se ještě před třemi lety potulovala po okolí a byla jsem zcela jedna z nich.
Proto jsem se teď vydala na opačnou stranu, abych se s nimi v žádném případě nesetkala.
Až když jsem došla k výloze Non Stop obchodu, uvědomila jsem si, jaký mám strašný hlad. Vešla jsem dovnitř a nevšímala si pískání z pravého rohu tmavé místnosti. Došla jsem k pultu, řekla si o bagetu, zaplatila a šla si sednout.

"Nazdárek, kočičko." přivítal mě u stolku studený hlas. Byla v něm zřetelně znát opilost a po chvíli jsem ucítila závan vzduchu prosycený rumem. Muž byl ve stínu, nacházeli jsme se v levém rohu obchodu, takže jsem si ho předtím nevšimla. Všechny ostatní stolky byly zpola obsazeny bdícími i spícími opilci, a já si chtěla sednout, takže jsem zvolila možnost posedět s tímhle chlápkem.
Teď, když už si moje oči přivykly tmavému prostředí, jsem zjistila, že vypadá ze všech nejpřijatelněji. Nemohla jsem si ho sice jaksepatří prohlédnout - na to tam přece jenom byla tma - ale viděla jsem jeho jasně modré oči, které jako by z té tmy svítily a vůbec nevypadaly opile.
Byla jsem v pokušení, odpovědět mu "Dobrou noc", protože noc opravdu byla, ale nakonec jsem řekla jen prosté:
"Dobrý večer."
"Večer?" zeptal se mě vychytrale. "V tom případě hodně pozdní večer."
Sklopil oči - díval se na hodinky - a podotkl:
"Je skoro půl pátý."
Na to jsem opravdu nevěděla, co říct.
Tak jsem byla zticha.
Jeho modré oči mě zatím pátravě pozorovaly. Snad aby zjistily, jestli jsem se neurazila.
Zpříma jsem mu pohlédla do očí, aby věděl, že ne.
Zdálo se, že to pochopil.

...

Pokračování příště. Teď už musim jít pryč.
Tahle povídka je moc důležitá, ač si to možná ani neuvědomujete.
Vím totiž, že první povídka dělá první dojmy...
A jaký byl ten váš...?