"Dobrý den, nevíte, kde tu jsou záchody?"
"Celý svět je jedna velká záchodová mísa! Ale to, co hledáte, je tamhletudy vpravo..."

koktejlka: PRO VŠECHNY TADY:

Nechce se mi psát o tom celý článek (nechci na to upozorňovat, přece jenom, o tomhle blogu ví dost lidí, ale tuhle skutečnost zase nechci nějak dramatizovat ), takže jak to probíhalo a to všechno okolo shrnu do tohohle komentáře, jo?


Jeli jsme spolu ze školy, snažil se být milý a jako vždycky si ze všeho dělal srandu - ze sebe, ze mně, ze všeho. Dojeli jsme na Malostranský náměstí, já mlela něco o tom, že tam kousek pracuje moje máma (dělá sekretářku na HAMU), on nevěděl, kam jít. Potom se snažil té paní v Mcovi vysvětlit, že nechce zmrzlinu do kornoutku, ale do kelímku, ne opravdu nechce McFlurry, normální zmrzlinu, jednu s čokoládou, druhou s karamelem. Pak jsme se snažili najít místo k sezení, až jsem vybrala jedno na venkovní zahrádce, úplně v rohu vzadu, vedle nějaké italské rodinky nebo jaké.

Povídali jsme si o hodně věcech - po úvodních vtípcích na téma "tos to ale šikovně objednal" jsme začali u školy, pokračovali jsme přes jeho rodinu, "co teď čteš?", doktora House, otázku "jaktože se chováš líp doma než ve škole, když u mě je to přesně naopak - ve škole jsem poslušná a doma se chovám hrozně", k jeho rodině a vrátili jsme se zase ke škole. Bylo toho ještě víc, ale všechno si samozřejmě nepamatuju. Celkově jsme tam seděli přes tři čtvrtě hodiny.

Postupně začaly být pomlky mezi jednotlivými větami čím dál tím delší, tak jsem radši (téměř šeptem a s obavami, jak to zapůsobí) navrhla, jestli už půjdem. Řekl jen krátké "jo" a vzal a odnesl tác od zmrzlin. Kráčeli jsme pryč od McDonaldu a já mlela něco v tom smyslu, jako že vím, kudy domů, ale že se mi nechce metrem, že bych radši někudy jinudy, on se mi omlouval, že mě zatáhl do takový prdele, na což jsem mu odpověděla, že to není žádná prdel, že jsme v centru Prahy (a že jsem to místo navrhla já). Šli jsme k "jeho" tramvaji, nechali jsme ji ujet a já se pomalu, ale jistě začala opatrně vyptávat, co ode mě (potažmo od "našeho vztahu") očekává, o chvíli později pak, co si představuje pod pojmem "chodit s někým".

Hm, co vám budu říkat, bylo to docela trapný.

Začal blekotat něco o tom, že "chodit s někým" znamená, že ti dva lidé spolu občas někam zajdou, do kina nebo tak, že spolu někam zajdou... chodit, že jo, to je od slovesa "jít", takže ty lidi prostě choděj spolu, a tak... A jsou hodně dobrý přátelé, něco víc než přátelé, mají se hodně rádi...

Tak jsem se ho zeptala, jestli přesně tohle ode mě čeká. Tvářil se neurčitě a nakonec začal mluvit o tom, že děti - samozřejmě se mě nechce dotknout tím, že by mě přirovnával k dítěti - jsou nerady, když jsou na ně kladeny požadavky, které nejsou schopni splnit, takže nechce, abych se tak cítila. (Jo, přesně tohle mi řekl.) Věděla jsem, že jeho odpověď je kladná. Ale on mi stejně jasně a do očí neřekl, jestli čeká nebo ne, snažil se naopak zeptat mě, ale já jsem ho strategicky přerušila už na začátku té věty s poznámkou, že bych byla kvůli němu radši, kdyby nic moc neočekával.

Nechal si ujet další tramvaj, z níž na nás nadšeně mávaly dvě terciánky od nás z gymplu s tím, že tohle je důležitější než tramvaj, a ještě chvíli jsme (nebo spíš já) omílali, aby nic nečekal, že je to kvůli němu a že nechci, aby byl pak zklamanej a nešťastnej. Nakonec řekl, že je to teda dobrý, načež jsem poznamenala, že "dobrý" je trojka, a on odpověděl, že takhle nějak by to teď zhodnotil.

Odjel právě přijeduvší(?) tramvají a já zamířila k mamce do práce. No skvělý, říkala jsem si v duchu, to se mi zase něco povedlo...

Druhej den ve škole vypadal v pohodě, mluvili jsme spolu úplně normálně a v pátek za mnou po chemii přišel, jestli bych prý nechtěla příští týden zase někam zajít. Vymluvila jsem se na to, že se budu učit, nezdál se ale moc přesvědčený, tak jsem ještě dodala, že pojedu k moři (což je pravda, ne že bych si vymýšlela, to by v tomhle případě asi ani moc dobře nešlo ), že budu muset balit a že mě mamka nebude chtít nikam pustit.

Zatvářil se překvapeně a postěžoval si mi, že by se byl vůbec nedozvěděl, že někam jedu, kdyby mě nikam nepozval, že by prostě nevěděl, že tu nebudu, že bych mu to sama od sebe neřekla... na to jsem nevěděla, co odpovědět...


Tak takhle nějak. Koukám, že jsem se docela rozepsala, ale myslím, že už je to všechno (no už bylo na čase ). Jestli jste to dočetli až jsem, vzdávám vám hold a prosím vás o názor na situaci, v níž jsem se teď ocitla. Třebaže jen okrajový a nicneříkající, hlavně nějaký. Tak pa.