Koktejlka | Třetí (a myslím, že poslední) verze druhé kapitoly

Profesorka ji ještě nečetla, takže máte navrch a můžete si ji přečíst dřív než ona - no není to skvělá nabídka? xD

Jaké to asi je

Představte si, že jste nic. Že neexistujete. Nikdy jste nebyli a nevíte, jak byste měli vypadat. Je to poměrně těžké a není to můj hlavní cíl - donutit vás uvědomit si vaši nicotnost - takže se o to prosím vás nesnažte moc dlouho. Potom si představte, že vás najednou lidé začnou potřebovat. Představte si lidi na nějaké schůzi, jak o vás debatují. Už víte, že byste měli být viadukt a v jakých místech byste měli být postaveni. Za chvíli se kvůli vám začnou sjíždět desítky lidí, staví si dočasná bydliště a noclehárny a nakonec začnete vznikat. Teď cítíte, jak vás postupně skládají. Je to jako ohromná stavebnice - ti lidé mají kamenné kvádry, dávají je na sebe a pomalu, pomaloučku vzniká stavební, technické i umělecké dílo.
Konečně jste hotovi. Klenete se nad řekou, v níž vidíte svůj vlastní odraz, nad ostrovem, na němž se zelenají nedotčené stromy a tráva, nad poli a lány, poblíž domů... Táhnete se z nádraží na nádraží obrovskou vzdálenost, co chvíli po vás přejede vlak, lidé mu mávají... Jste obdivováni, každý, kdo vás vidí, se zastaví a ukáže si na vás, jste skvost své doby... Není to něco?
Avšak ani se nenadějete a najednou jste ze všech stran obklíčeni domy až do nepříjemné blízkosti, lidé pod vámi i kolem vás chodí proudem a často si vás ani nepovšimnou, natož aby se pozastavili. Výrostci na vás beztrestně sprejují, psi čůrají, lidé kašlají a svět zapomíná... A takhle to má být?

- - - - -

Na můj vkus je to dost strašný, no, ale posuďte sami...

P.S. Začínám mít strach z té prasečí chřipky. Vím sice, že něco takového přijít muselo, že to byla jen otázka času, ale teď, když je pro mě a lidi kolem mě potenciálně (a možná, že i víc než to) nebezpečné, naskakuje mi z toho husí kůže... upřímně vám všem přeju silné zdraví... *se strachem se rozhlíží kolem sebe*