Sklepení

Chvíle, kdy rozum vynechává.
Zůstávají jen základní instinkty a zběsilé myšlenky, těkající sem a tam.
Slabé světlo vytváří obrovské, tmavé stíny, které nehybně dohlíží na každý váš pohyb.
Člověk se vrací do útlého dětství, tam, kde je možné všechno.
Jeden krok vedle...

S tátou a mladším bratrem jsme včera byli na návštěvě v domě, kde dřív bydlela rodina mojí mámy.
Po tom, co umřela babička, už tam bydlí jen děda komunista a jeho syn vegetarián.
Přízemí je takové pracovní/skladiště, první patro patří dědovi, ale strejda tam taky vegetuje, druhé patro pak obývá jen strýček (s tím, že občas se tam zastaví mamka a dřív tam bydlela babička).
Na půdě už jsem dlouho nebyla, ve sklepě stejně tak.

K domu patří poměrně veliká zahrada, která je ale bohužel stejně zpustlá jako barák.
Nedělám si srandu a nebudu mluvit s nadsázkou, když řeknu, že pokud jdete kolem tohohle stavení a není to v noci, kdy se tam svítí, můžete si klidně myslet, že je to opuštěný, napůl zbouraný barák.
Zahrada opravdu JE zpustlá a jediná věc, která jí dodávala života - totiž zurčící potůček tekoucí skrz ní - už není, protože kdosi překopal přívod.
Je to podle mě hrozná škoda, že je tam úplně všechno v troskách, ale zdá se, že jsem jediná. =(

Návštěvám tohohle místa se vyhýbám, protože tam všude cítím tu beznaděj a zpustlost a nedělá mi to dobře.
Včera jsem ale neunikla - povedlo se mi jen docílit toho, že jsem tam přišla až v šest večer.
Po tom, co jsme vyhubili desítky mravenců, skautsky rozfoukali ohniště a potajmu snědli pár perníčků, mě napadlo podívat se do sklepa.

Došla jsem ke dveřím, pootevřela je a otřásla se.
Dole byla tma. (Ehm. xD)
Pokusila jsem se odvážit se šáhnout na špinavý vypínač, ale nepovedlo se (no comment), takže jsem šla navnadit bratříčka.
Souhlasil.
Jak by ne, o dobrodružství je v dnešním světě nouze.
Hrdinsky rozsvítil (první část schodů ale stejně tonula ve tmě, protože žárovička byla až za rohem), když v tom jsme uslyšeli kroky, nečež jsme oba zběsile utekli.
Za prvé by asi děda nebyl nadšený tím, že se chystáme vlézt do skepa, kam se normálně nechodí (ikdyž svého času jsme se malým okýnkem do sklepa vedoucím dostávali do zamčeného domu... ehm), za druhé jsme oba měli malilinkato nahnáno a ten náhlý zvuk nám způsobil šok. :D

Podruhé jsme byli opatrnější.
Jelikož jsem po prvním incidentu odběhla rychleji než brácha, zlobil se a nabyl dojmu, že mi nemůže věřit a že ho tam nechám.
Bylo tedy o něco těžší přemluvit ho, aby sešel po těch prvních schodech, ale jakmile to udělal, už to šlo rychle.

Dole bylo vlhko a chladno, zdi byli oloupané.
Světla tam taky moc nebylo, žárovka nebyla příliš výkonná.
Udělali jsme pár kroků, dalších... bylo tam až moc velké ticho... vešli jsme do zadní místnosti, dříve používané na uhlí.
Vím to, protože stejná byla v Počepicích - tam jsme kdysi jezdili na chatu...
Zaplavila mě vlna vzpomínek... koukala jsem na tu prázdnou kobku, na její strop z cihel udělaný do oblouku - což moc nechápu...
Škubla jsem sebou při každém zvuku.
Dotyky mezi mnou a bratrem byly dosti časté, chtěli jsme mít jistotu, být tam jeden pro druhého, hlavně nebýt sám...

V těch okamžicích jsme byli oba jak malé děti, ty úplně malé, co se bojí.
Báli jsme se.
Přiznávám se, já se také bála.
Vešli jsme do druhé místnosti, také prázdné.
Další vzpomínky... tudy jsme lezli...
To jsem byla ještě malá, dělalo mi problém seskočit z toho okýnka na zem...

Pomalu jsme se vraceli.
Byla jsem jak vyměněná.
Ještě tam byla nějaká komorka, kousek vedle žárovky.
Bratr prolomil ticho:
"Co tam je?"
"Asi nějaká komora."
Pootevřel dveře.
Hustá tma nás praštila do očí a žárovka za našimi zády zablikala.
Bráška zavřel a zrychlil krok, světlo znovu mihotalo po stěnách...
Ale nebyl důvod.
Předtím přece neblikalo...

Poněkud rychleji než bylo v plánu jsme vyběhli nahoru a žárovku zhasli.
Styděla jsem se.
Ale ty vzpomínky...
Tak málo stačí, aby se člověk vrátil...