Živá, zdravá ne tak docela, ale hlavně ZPĚT!

(Což pro vás, ve zkratce řečeno, znamená, že vás budu nadále otravovat!)
Přežila jsem hory.
Ano, výcvik jak na snowboardech, tak na běžkách.
Na lyžích jsem už něco uměla - s tím, že něco znamenalo, že nespadnu, jen co na ně stoupnu (a tedy že na ně vůbec umím stoupnout xD).
Kdybych vám měla vyprávět, co všechno jsme zažili, bylo by to - jak jistě chápete - na velice, velice dlouho.
A jelikož je neděle a já jdu zítra do školy (och, jak hrozně se těším... :-/), snažím se dnešní den zasvětit právě jí.
Včera jsem se na ni vykašlala, protože jsem úspěšně své tělo nějak přesvědčila, že po týdnu úmorné, neuvěřitelné, strašné, nepředstavitelné každodenní celodenní dřiny (echm...) jsem prostě unavená a nedokážu nic dělat.
Dnes už ale tuhle věc udělat nemůžu, a tak jsem svůj nos zabořila do všech sešitů, co jich doma mám a obhlédla škody.
Výsledky vám sem psát nebudu a přece jen vám radši řeknu něco o horách - anebo spíš o jejich následcích.

Mám rýmu.
Jo, není to nic moc, ale z vlastních zkušeností jistě víte, jak může být otravná.
Zajímavé je, že jsem ji dostala až dnes - na akci jsem jí netrpěla.
Doufám, že brzy odezní, protože mít zrovna ji jako připomínku hor nechci.

Moje svaly.
Hm, to není moc obsažné, ano, ale i přesto věřím, že si to umíte domyslet.
A jestliže ne, tak vám to klidně povím.
Jsou natažené.
(Ale, mladá paní, netvařte se přece tak překvapeně!)
Když se snažím chodit, tak se tak nějak kolíbám ze strany na stranu a doufám, že se moje nohy nezhroutí jako domeček z karet.
Pochopte, na horách to takové nebylo, protože tam jsem jakékoli problémy musela prostě ignorovat, protože jsem věděla, že jsou malicherné - a nacpaná do tlustého oblečení, vystavená kruté vánici jsem se musela koncentrovat na trošku jiné věci.
Teď, když už tohle všecno zmizelo a já jsem zase tak sebestředná, můžu si v klidu stěžovat na své bolesti a naříkat a naříkat... :D

Puchýře na levé noze. (Houbičko promiň, ale já to prostě nemůžu nezmínit. xD)
Nejdřív se mi udělal na malíčku a praskl dřív než jsem si stihla uvědomit, co mě to vlastně na té noze tak bolí.
Vytáhla jsem ji z punčocháčů a všimla si bolavého červeného flíčku.
Vypadalo to pak asi nějak takhle.

Já: "Jé, hele, co to je?"
Houbička: "Právě prasklej puchejř..."
"A co s tím mám dělat?"
"Bolí to?"
"Ne, ani ne."
"Tak to je v pohodě, nech to bejt..."
Odešla na večeři, já se dopřevlíkávala.
Když jsem se dobelhala na jídlo, trpěla jsem záchvaty smíchu a pálivou bolestí na malíčku, který byl z těchto důvodů jen v ponožce - pantofli jsem nechala v pokoji.

Ehm, ty záchvaty byly způsobeny právě bolestí - a také tím, jak jsem si předtím bláhově říkala, jak to nebolí... xD
"Co se ti stalo?"
Smích. "Ono to..." smích "... ono to strašně..." smích "... strašně to bolí..." xD

Abych to upřesnila, bolelo to ještě hodně dlouho.
Vlastně, až do včerejška.
Teď, když už tu ubohou nohu nervu do přeskáčů, může se v tichosti hojit.

Na palci téže nohy se mi ale o den později utvořil taky puchýř, ovšem neprasklý.
Profesorku třídní, která o tom prvním věděla, to velice potěšilo *ironie*, ale i tak byla odhodlaná mi pomoct.
Přišla večer k nám do pokoje, obhlédla situaci, optala se na nit, jehlu a sirky, byla překvapená, jelikož jsme měly sirky, načež odešla s tím, že dorazí za chvíli, až to bude připravené.
Spolužačka, která chce být zubařkou nebo jiným doktorem, se přípravy jala s nadšením.

"Jojo, jehlu, tu mám."
Začala ji žhavit. Přestala.
Profesorka nepřicházela, tak jsem pomrkávala ze své nohy na dveře, na jehlu a na hodinky.
Pak jsem to už nevydržela.
"Ale vždyť ta jehla už dávno nemůže být horká!"
"No a? Ona taky nemá být horká..."
:D

Koukám, koukám, že už jsem toho napsala docela dost, na to, že jsem říkala, jak nemám čas.
To, že je neděle navíc znamená, že jdeme k babičce a dědovi na oběd, takže bych se měla jít připravit.
Taky tu stojí matka a zase mě prudí těmi jejími nekončícími výslechy typu "Co si jedla k snídani a v kolik to bylo hodin" a mě to pomalu, ale jistě přestává bavit.
Je rovněž dokázáno, že příliš dlouhé texty lidi nečtou (snad jste dočetli až sem...).
Všechny tyto faktory + neopomenutelná škola způsobují, že tento článek končím a ozvu se zase někdy příště.

P.S. To s tím puchýřem na palci vám někdy dopovím - řekla bych, že to docela stojí za to. :D