2. verze 2. části

Myslím, že název mluví za vše. :-)

Jak malé děcko

Sedím ve vlaku. Koukám ven z okna na opuštěné nádraží, kde se nehýbe nic kromě trávy mezi kolejemi, a zároveň po očku sleduji své spolucestující, očividně znuděné (což nechápu). V břiše se mi vznáší malí motýlci a já se těším jak malé dítě, až se rozjedeme. Miluji cesty vlakem. Asi proto, že jím jezdím tak málo. Na jednu stranu škoda, na druhou stranu si to takhle přece mnohem víc užiju.
Kromě toho pocitu nevšednosti se mi tělem rozlévá také teplo. Na nádraží jsem dorazila ve 14:38 a vlak měl jet až v 15:17. Rozhodla jsem se, že si to tam "obhlídnu", což jsem taky dělala, když mě vyrušil zvuk vlaku, jedoucího v mém směru (rozuměj směru, kterým jsem chtěla jet, abych přejela přes viadukt). Bláznivě jsem se ho pokusila doběhnout, znechucena poznáním, že ten bídák v Bubnech nestaví. Stála jsem na prázdném a tichém nástupišti, na zádech baťoh, v ruce foťák, udýchaná z toho šíleného (a nutno říct, že zbytečného) běhu, na tváři zmrzlý a umučený výraz, a v duchu si říkala "nikdy víc".
Ovšem nezbylo mi nic jiného, než čekat dál. Byla mi zima, ale jít někam jsem mohla pouze za předpokladu, že bych nestihla svůj vlak, a to nepřicházelo v úvahu vzhledem k tomu, že jsem tak už čtvrt hodiny čekala. Pravda, 15 minut není moc, ale v zimě, která panovala, prostě nic příjemného. Nechtělo se mi zahodit ten čas, který jsem tam strávila, a tak – zabavena focením blbostí – jsem prokřehlá sečkala až do příjezdu kolosu, určeného pro mě.
A ten teď pořád ještě stojí. Slyším reptání lidí a pořád nevím, co jim vadí. Vždyť by měli být rádi! Můžou sedět, je jim teplo, ten pojízdný kvádr jim vozí zadky, tak co mají za problém? Správně by z jejich obličeje mělo zářit nevýslovné štěstí, nadšení a vděčnost, měli by šeptat chválu na strojvedoucího, který by v klidu mohl právě sedět doma u televize a místo toho... Ale to je přece jedno.
Vlak se rozjel. Chytil mě ten pocit, takový ten... takový ten... víte? Prostě /ten/ pocit. Jestli jste někdy jeli vlakem a užívali jste si to, tak víte, co mám na mysli. Dal by se možná vyjádřit jako očekávání dálky, o které nic nevíme, taková cesta do neznáma, příjemné chvíle s přáteli, zastavení času, teplo a smích... Ale nemá cenu si o tom číst, nic není poetičtější než jít a zažít.
Právě přejíždíme přes viadukt...
...t-dn, t-dn, t-dn, t-dn...
...a už jsme na nádraží.
Vážně to bylo tak rychlé? Škoda.
Ovšem přehodnotila jsem svůj názor z minulé návštěvy. Tehdy, když jsem stála pod viaduktem, zdál se mi tak mohutný, pevný, dějinný, starobylý. Stálý, moudrý, zkušený, nedotknutý, nedotknutelný... Přiznám se, trochu jsem si ho spojovala s Albusem Brumbálem. Teď, když jsem po něm jela, nemůže se mi nezdát tak neuvěřitelně křehký. Ani nevím přesně proč, ale jsem si tím jistá. Jako by vyžadoval nějakou ochranu, zájem ze strany lidí, ne jen lhostejnost k tomu, že ještě stojí, a že i po 160 letech jeho fungování po něm stále mohou jezdit vlaky. Nyní v něm vidím spíše profesorku McGonagallovou, navrch pevnou a rozhodnou, a přitom jemnou a citlivou, přinejmenším tak, jako ostatní lidé.
Ale co můžu dělat jiného než nečinně přihlížet? Je to přeci /jen most/.

P.S. Jen chci podotknout, že tenhle text se naší paní profesorce taky nezamlouvá 'vzhledem k mému literárnímu talentu', ale teď vážně nějak nemám čas sepisovat třetí verzi...