Jan Otčenášek - Romeo, Julie a tma

Přiznám se, tu knihu jsem si půjčila jen kvůli oku/uchu lahodícímu jménu a pěkné staré obálce.
Ale už po dvaceti stránkách jsem věděla, že číst ji jen tak nepřestanu.
Vlastně, že dočíst ji prostě musím.

Děj se odehrává v Praze v době 2. světové války.
Romea a Julii si v knize zahráli Pavel a mladá židovská dívka Ester.
'Tma' v názvu pak symbolizuje temnou dobu, ve které se příběh odehrává, tmu, ve které si člověk není ničím jist.

Pavel, mladík, který právě dodělává střední školu, v parku na lavičce potká plačící dívku.
Po počátečním nedorozumění se spolu dají do plaché řeči a Pavel se dozví, že Ester je Židovka, a že před pár hodinami měla nastoupit do transportu do Terezína.
Tudíž vlastně už neexistuje - a jak to tak bývá, neví si rady, co dál.
Pavel je stejně bezradný jako ona a tehdy mezi nimi vzniká pouto.
Mladý muž si uvědomí, že mu Ester není lhostejná a napadne ho šílená věc...

Jeho otec je krejčí a pracuje v jednom z mnoha pražských činžových domů.
Vedle jeho dílny, kterou sdílí spolu s tovaryšem Čepkem, je malý pokojík, pět krát pět metrů, patřící Pavlovi.
Jeho bydliště je ale jinde (deset minut svižné chůze odtud :-)), a tak se rozhodne, že v tomto malém prostoru potají ubytuje Ester.

Každý den za ní chodí, nosí jí jídlo, knihy - ale hlavně svou přítomnost.
Židovce se bolestně stýská po rodičích, kteří jsou v Terezíně, a samota v pokojíčku, kde musí být zticha, aby si jí nikdo nevšiml, jí pomalu leze na mozek.
Mezi ní a Pavlem vzniká silný vztah, který vyvrcholí - a vlastně i skončí - tím, že spolu stráví noc.
Den nato má Ester odjet k Pavlově tetě na venkov, jen jeden den - a byla by v relativním bezpečí.
Ehm, zapomněla jsem zmínit, že Pavlův otec s o ní dozví, a že bohužel ještě někdo - starý protiva, ožrala a profašista Rejsek.

Zkrátka a dobře, po tom, co od Židovky Pavel odejde, rozpoutá se noční peklo.
Děla, kulomety, Němci...
Ester je málem objevena, ovšem zároveň je zachráněna Čepkem... ALE.
V mozku jí to přeskočí, a ona se chce odevzdat Němcům, aby Pavel dál žil.
Nechce, aby kvůli ní přišel on i jeho rodina o život, a tak vyběhne ven, do temné Prahy.
Přestože kdyby zůstala skrytá u Čepka, všechno mohlo dopadnout dobře...

Spatří je.
Oni ji ne.
V tu chvíli zvítězí pud sebezáchovy a ona utíká pryč.
Pak už jen jakoby ve snu vidí ordinaci svého otce, krásný, vysoký, neposekaný trávník... skočí do něj ve snaze všechno to skončit v téhle krásné představě.
Němci ji obklíčí na malém kusu nepožaté trávy.

"Schau mal, Ernst! Da ist ja eine junge Jüdin..."

Nádherné, bolestivé, skvostné, plačící...
Na konci knihy jsem byla jak smyslů zbavená.
Věděla jsem, že Ester umře, ale ten její útěk, na život a na smrt...
Dovětek, obsahující zprávu, že Pavel leží zamčený na podlaze malého pokojíku a nechce vyjít, už jsem skoro nevnímala.
Kdybych byla starší a mohla něco takového říct, popsala bych to asi takhle:
Bylo to jako droga. Užívám si to, vysloveně si to užívám, pak to vyvrcholí, nastane extáze a ten zbytek už nevnímám.
(Anebo by se to taky dalo pojmout jako jakési "schéma" sexu... ehm.)
Ale jelikož starší nejsem, a tohle tudíž říct nemohu, tak to popíšu takhle:
Bylo to jako Harry Potter. Dokonalý příběh, který člověk vysloveně prožívá, a najednou bum! a vyvrcholení. A konec už není důležitý.

Takže jestli chcete něco takového prožít, tuhle knihu si prostě mučíte přečíst.