Koktejlka | 1. verze 2. části - pocitová část

Druhou kapitolu jsem napsala zatím dvakrát, ale ani s jednou verzí není naše paní profesorka spokojená "vzhledem k mému literárnímu talentu".
Prostě chce, abych ji udělala lepší.
Zvěřejňuji zatím jen ten první pokus.

Jak to tehdy bylo...?

Ležím v posteli, zachumlaná do peřiny. Venku právě přestalo sněžit. Samozřejmě to neznamená, že by tam bylo sněhu málo, to opravdu ne. Všude ho leží obrovské hromady, v nichž jsou zabořené stopy lidí, marně se snažících našlapovat opatrně. Odráží se od něj oranžové pouliční světlo, odráží se a letí vzhůru, k obloze, kde se tříští po nárazu do mraků a vrací se zase zpět k zemi. Všechno je oranžové. Popravdě řečeno, ta barva už mi leze na nervy.
Sáhnu hluboko pod peřinu a pořádně si navlíknu ponožku, která se mi už poněkolikáté shrnula z nohy. Taky mě štve. Zaposlouchám se do ticha a za chvíli zřetelně slyším bráškovo tiché oddechování. Měla bych rovněž spát.
Zavřu oči a v mojí mysli se začne odvíjet film.
"Bože, to je smrad!"
"Může mi někdo vysvětlit, kam mám jít?!"
"Co je asi tohle – chodník, který někam vede, chodník, který nevede nikam anebo nejsnadnější způsob, jak se rychle sprovodit ze světa...?"
"Tomuhle říkaj padesátka?! To auto kolem mě prosvištělo minimálně rychlostí světla!"
"A co má jako být tohle? Podchod nebo jeskyně? Podle těch krápníků bych tipovala spíš to druhý!"
 "A teď kam? Do pravé černé díry anebo do levé černé díry? Zajímalo by mě, kde mě to vyplivne."
"Páni! Copak jsou tu veřejný záchodky?!"
"Kurňa, tady je tma jak v pytli! Kde zapomněli elektřinu?!"
První dojmy nebyly dobré. Způsob, kterým jsem se rozhodla dostat se k Negrelliho viaduktu sice nebyl zrovna šťastný, ovšem to nic nemění na tom, že úplně stejnou chybu byste vy mohli udělat taky. A vlastně nemůžu říct, že to chyba opravdu je – alespoň získáte srovnání a zjistíte, že křižovatka, u které se vám spleť podchodů zdála jako labyrint, je ve skutečnosti mírumilovná asi jako rovná silnice. Zkrátka a dobře, hlavní je, že jsem se jí pokusila vyhnout.
Marně, samozřejmě.
Chtěla jsem si to "střihnout" vlakem, přímo přes ten zázračný Negrelliho viadukt. S trochou problémů se mi povedlo dostat se na nádraží Bubny a zjistit, že moc živých tvorů, kteří by mi mohli pomoci, tam není. Pokusila jsem se vyluštit jízdní řád, což se mi nakonec docela povedlo, a já se rozhodla, že čekat padesát minut na vlak, jedoucí někam, kam vůbec nechci, prostě nebudu.
Vrátila jsem se na mojí milovanou křižovatku a zažila pár nezapomenutelných chvilek ve stejně milovaných podchodech. Ale k viaduktu jsem se přece jenom dostala, výše již zmiňovanou cestou.
Hluboce jsem se divila, že v dohledu není absolutně nic, na co bych si mohla sednout, a tak mi nezbylo nic jiného, než si prostě dřepnout na zem. Kupodivu, jakmile jsem si sedla, nechtělo se mi už vstát, a tak jsem chtě nechtě dřepěla na studené říjnové zemi – a téměř pod mostem. Pravda, ze začátku jsem si připadala trochu jako blázen, ale postupem času jsem se začala vysloveně vyžívat v situaci, ve které jsem se ocitla.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Pomalu se začalo stmívat a vzduch se počal ochlazovat. Na své neumělé nákresy, pokusy o realistické vypodobení viaduktu, jsem již neviděla, tak jsem je uklidila.
A zjistila jsem i to, kvůli čemu jsem tam byla hlavně. Z viaduktu sálá starobylost, pevnost a neuvěřitelný klid. Sledovala jsem stovky aut, která projížděla jak na Hlávkově mostě, tak na holešovickém nábřeží, a viadukt si v klidu stál dál. Zcela nedotknutý, nedotknutelný. Stal se pro mě symbolem stálosti, uvolnění, a téměř zastavení času. V jeho blízkosti jsem si připadala chráněná dějinami, historií.
Ano, je to most, který by mohl vyprávět.
Ale já taky. Cesta zpět, zahalená do tmy, nebyla příjemná - zvláště v podchodech, kde to pak opravdu vypadalo jako v jeskyních.
Chrrrr, chrrrrrr...