Lesní žínka trochu jinak (a nezlobte se, kdyby ne)

(Tak, jak o tom každý sní... :-))

Tmavě fialová bota se zapletla mezi lesní porost, a když už bylo jasné, že neudrží rovnováhu, bolestivě shodila na zem i celou svou nositelku.
"Blbej kořen" utrousila jemná blondýnka a jala se oklepávat si hlínu z naražených kolen.
Slunce jí pražilo do týla, vlasy jí lechtaly v obličeji a vůbec se cítila nanejvýš nepříjemně.
Snažila se vymanit se z lesních spárů, ale už přes hodinu si byla jistá, že nemá tušení, kde se právě nachází.
Původně chtěla udělat dobrý skutek a zajít na houby, přestože sama je nejedla - ale chtěla potěšit babičku.
Obětovala proto trochu svého volného času a šla.
Kupodivu hub našla docela dost a ještě více se divila tomu, že si byla jistá tím, že jsou jedlé.
Košík, který měla zavěšený na rameni už byl plný a blondýnku díky němu bolela celá pravá polovina těla.
Blonďatou hřívu, kterou si původně kvůli náhodným lesním poutníkům chtěla nechat rozpuštěnou, si po hodince úmorného vedra stáhla stéblem trávy.
Sukni, jež oplývala po jejím odchodu z domu zářivě bílou barvou, a kteru na sobě měla ze stejného důvody jako vlající vlasy, už měla dávno nazelelenalou, a stejně na tom bylo i lehounce modré tílko.
Obličej už měla umolousaný a botky obalené bodláky, které po prvních pěti marných pokusech sundat nechala tam, kde byly.
Nevypadala tak, jak se každý den ráno upravovala před zrcadlem.
Věděla o tom, ale za trvajících okolností jí to bylo více než jedno.

Dostala se na paseku.
Přešla ji a ve stínech obrovských buků se svalila do vysoké trávy.
Obloha zářila a pohled na ni bolel.
Zavřela oči.
Kolem šuměl les, bylo slyšet i nedaleké bublání potůčku, ale ji už nic nepřinutilo vstát.
U ucha jí bzučela moucha.
Slunce se na chvíli schovalo za mrak... a byla tma...
A tma... a ticho...

Když se vzbudila, počínalo se už smrákat.
Vyděsila se a urychleně vstala.
Doběhla k potoku, omyla si nejdříve ruce, pak obličej, a nakonec, zlákana neodolatelným pohlazením chladivé vody, smočila v ní i nohy.
Zaklonila se a sledovala koruny stromů.
Cítila se tak volná.
Tak svobodná.
Měla pocit, že jí narostla jakási pozemská křídla.
Nebo to jen zpozorovala svého anděla?

Vstala a po pár bolestivých krocích bosa si přeci jenom nazula boty.
Zas tak volná tedy není, napadlo ji.
Nekoukala se před sebe, šla podle keříčků borůvek na zemi, podle pavučin lesních pavouků.
Sledovala svůj směr podle trsů právě dozrálých jahod (které všechny ochutnala, zda nejsou špatné), podle mravenčích cestiček. podle hnízd lesních ptáků a pohybu mraků po obloze.
Vzduch se pomalu začal ochlazovat a tak si rozpustila vlasy.
V jemném vánku jí povlávaly, šimraly na obličeji a teď si to užívala, jako nikdy předtím.
Po asi tří čtvrtích hodiny došla na okraj travnatého svahu.
V dálce na kopci uviděla kapličku.
Sjela pohledem do údolí a spatřila domečky stojící nedaleko od sebe.
V očích jí to blýsklo a ona seběhla z kopce dolů.
Celá udýchaná vběhla do vesničky.
Pozdravila pár občanů, kterých si dřív ani nevšimla, až dorazila k béžově nabarvené chalupě.
Tiše vešla dovnitř, odložila houby a zamířila k zavřeným dveřím.
Strčila do nich, vstoupila do útulné místnůstky a došla k posteli.
Dala spící babičce pusu na čelo.
"Tak jsem zase zpátky, babi." řekla, a po tváři jí stekla slza.