Koktejlka | Nic je všechno...

... a všechno je nic.
Zjistila jsem, že nic nevím - a to je odporný pocit.
Kromě těch školních pitomůstek - jsem prostě jen tělesná schránka.
Jak ubohé.
Dalo by se říct, že pohrdám sama sebou.
A proč?
Jsem znechucená svou nevědomostí, která pramení z mého nitra.
Jsem znechucená tím, jak se dovedu chovat.
Jsem znechucená sama sebou.
A tak dále.
Jak sobecké.
Jak primitivní.

Potřebovala bych oddech.
Odjet na naši chatu.
Nikdo tam není.
Ta vesnice je tak malá, že název vesnice je pro ni až příliš vznešený.
Chtěla bych tam být.
A moje praktické já dodává, že by to chtělo nějakým způsobem odstranit tu šílenou zimu, která tam vládne a zařídit tam normální záchod, místo toho suchého.
Ale mé praktické já zároveň ví, že se tam teď nedostanu...
... a tak je úplně zbytečné spřádat tyhle myšlenky, sny, které se nenaplní.

Mé praktické já ví spoustu věcí, ale přitom ví i to, že mé já neví nic.
Jsem jen tělesná schránka.
Jak ubohé.
Jdu se zahrabat.