Mám takový nepříjemný pocit...

... že teď všechno prožívám mnohem extrémněji a hluboce, a že to škodí nejen mně, ale i mému okolí (viz dole).

Zítra budeme na tělocviku tančit - s klukama.
Ano, vidíte dobře.
Na tělocviku a tančit.
S klukama.
Má to prý být něco jako příprava na čtvrteční ples naší školy, na který jde ale jen minimum lidí od nás ze třídy.
Měli to dělat loni, když jsme tam museli povinně.
My budeme tančit s klukama!
Jakože kluk a holka.
Dohromady!
Áááá!
Bože, to zas dopadne... :D

A k tomu prožívání...
Já nevím.
Řekla bych, že v poslední době za vším neustále něco hledám, nějakou narážku, urážku, hlubší smysl...
A mám dojem, že si tím ubližuju, protože tolik citových náporů nejsem schopná vydržet...
Odsuzuji chování moje, stejně tak jako chování ostatních - pořád mi něco vadí a překáží.

Zácházím se situacemi jako s povídkou - něco bych vyškrtla, něco přidala, něco změnila...
Někam bych dala víc světla, někde bych osvětlení naopak ztlumila.
Jindy bych lidem nasadila jiné tváře a jiné úsměvy.
Do očí bych jim vsadila odlišný pohled, který by si lidé jinak vykládali.
Na některých místech bych pohledy odstranila úplně.
Pohledy zrazují...

A taky bych si chtěla zalepit pusu.
Vadí mi, co říkám.
Říkám kraviny.
Lidi mi pořád něco povídají a na něco se ptají.
Je to všechno tak narychlo, nestíhám odpovídat srozumitelné a hodnotné věci.
A tím pádem mi začínají překážet věty pronesené jak mnou, tak i věty těch ostatních.

Mám takový dojem, že jsem neschopná.
A že lidi kolem mě se pořád snaží mi dokázat, že jsou lepší.
Proč?
Vždyť mně nejde o to, kdo má lepší známku z algebry...!
Nejde mi o to, kdo má hezčí barvu vlasů, ani o to, kdo má líp nalakované nehty...!
A nemůžu za to - vždyť se jenom snažím projít školou, snažím se být dobrá tak, jako vy všichni!

Copak lidé už vevnitř nemají nic, co by byli schopní ukázat i navenek...?