Koktejlka | Úvahy zamyšlené puberťačky - O čase

Zmatenost.
Nejasné pocity, létající mojí hlavou, kroužící před očima, měnící se v obrazy...
Nirvána...
Jsem teď ve stavu, kdy jsem úplně klidná, přestože vím, že mě čeká další týden školy, další zážitky a ještě větší zmatenost, přímo podmíněná tou školou.
Cítím vnitřní klid a vím, že za chvíli praskne, praskne jako mýdlová bublina, protože přijde někdo nebo něco... a to zakřičí.
Není potřeba, aby křičelo doslova.
Ale v tom tichu, které kolem mě momentálně panuje, je i šepot výkřik.
Přijde máma, s tím, ať si jdu lehnout.
Přijde bratr a začne vše soustřeďovat na sebe, jak je jeho zvykem.
Přijde otec s mým malým bratrem, a strhne všechnu pozornost na sebe, ovládne celý tenhle prostor tak, jak to dělá vždycky.
Přijde tma a únava... a já si půjdu lehnout...
Přijde další den.
Začneme zase nanovo.
Zmatení.
Budeme zase stát na začátku něčeho nového.
A pak se do toho po hlavě vrhneme.
Ne my - to čas nás do toho vrhne.
Protože čas nemá v popisu práce čekat.
To jen my ho zdržujeme, když něco takového děláme.
Nikdy na nás nic nepočká - ikdyby nám to tak snad připadalo.
Musíme běžet.
A vytrvat.
Nesmíme zastavit, protože to ani nejde.
Čas neumí zastavit...